Přednáška si klade za cíl podat zhuštěnou formou informaci o zkušenostech inspekční organizace (INSPEKTA a.s.) s dovozem tlakových zařízení do České republiky a zvláště o problémech, s nimiž se při dovozu těchto zařízení do ČR setkáváme.Z časového hlediska lze přístup k dováženým tlakovým zařízením rozdělit do několika skupin:

Před uplatňováním zákona č.22 /1997 Sb.

Klasický přístup ve smyslu zákona č.174/1968 Sb.

Od 1.1.2000 je v České republice v účinnosti z hlediska tlakových zařízení a postupů jejich posuzování shody Nařízení vlády č.182/ 1999 Sb, kterým se stanoví technické požadavky na tlaková zařízení. V Evropské unii však měla příslušná Směrnice Rady č.97/23/ES přechodné období do 29.5.2002.Téměř žádný výrobce z EU neposuzoval shodu dle této směrnice. Důvod: Jednak nebyl striktní požadavek, jednak neexistovala evropská harmonizovaná norma ( Netopené tlakové nádoby EN 13 445 pouze v návrhu).Pokud přesto byla shoda posuzována, používali zahraniční výrobci místní technické normy (AD - Merkblaetter, CODAP, apod.). Často používali americký ASME Code. Dlouhou dobu panovaly nejasnosti ve výkladu NV 182, zvláště jeho paragrafu 8, který se týká plnění požadavků na vlastnosti tlakových zařízení a sestav, a názoru, zda postup posouzení shody musí být proveden, nebo není nutný do 31.prosince 2002. Posuzování shody tedy často prováděno nebylo. Lze tedy říci, že v ČR existuje řada tlakových zařízení, která byla uvedena do provozu po vstoupení NV 182 v platnost a která neprošla procesem posouzení shody. Na tato zařízení byl aplikován klasický přístup podle zákona 174/1968 Sb. a vyhlášky 18/1979 Sb.Po vyjasnění přístupu k NV 182 se začalo u dovážených tlakových zařízení posuzování shody vyžadovat a tento požadavek byl vnesen i do kontraktů se zahraničními dodavateli. Nutno poznamenat, že vyjasnění přístupu bylo spíše pragmatickým řešením než otázkou přesvědčení, neboť se přijala verze, kterou prosazovala Česká obchodní inspekce, která je, jak známo, dozorovým a také sankčním orgánem pro zákon 22.

Praktické poznatky, týkající se dovážených tlakových zařízení pro investiční celky

(naše firma nemá zkušenosti s dovozem tlakových zařízení ve větších množstvích, např. do spotřební sítě) Vzhledem k tomu, že se jedná o jednotlivě dovážená zařízení, byl aplikován buď postup posuzování shody A v případě I. kategorie (inspekční organizace připravila výrobci / dovozci vše potřebné, aby mohl vystavit Prohlášení o shodě), nebo A1 pro II.kategorii a od III. kategorie byl volen postup posuzování shody G, tedy ověřování celku. Odběratelé /budoucí provozovatelé/ těchto zařízení měli většinou ve svých kontraktech požadavek na dodání technické dokumentace ve smyslu naší   ČSN 69 0010, tzn. pasport tlakové nádoby, včetně pevnostního přepočtu tlakových částí.

Největším problémem se ukázala potrubí.

Z hlediska posuzování shody totiž Evropská unie neměla s potrubím vůbec žádné zkušenosti. Vyskytovaly se názory posuzovat shodu u výrobce na jednotlivých trubkách. Ty však mohou být použity na různé kategorie zařízení, znamenalo by to tedy posuzovat v podstatě vždy kategorii IV., aby byla zachována použitelnost v celém rozsahu. V tomto směru působila Česká republika, a možno říci Inspekta, jako průkopník, neboť jako první začala na potrubí posuzování shody aplikovat. Jediný možný přístup se ukázal klasifikovat kategorii podle potrubních linií. Posuzování u výrobců bylo většinou prováděno částečně, protože jen části linií se prefabrikovaly, a konečná a tlaková zkouška se uskutečnily až na stavbě po dokončení větví. Dalším problémem, kdy bylo nutno hledat přijatelné řešení, byla dokumentace potrubí předávaná odběrateli. Snaha byla naplnit požadavky ČSN 13 0021-8 stanovující rozsah předávané dokumentace potrubí , včetně dokumentace jednotlivých částí podle ČSN EN 10204 - Druhy dokumentů kontroly pro kovové výrobky. Nemalá řada výrobců totiž nakupuje potrubní materiál nikoli přímo z hutí, ale od překupníků a jen s potížemi je schopna předložit, zvláště u malých světlostí, příslušné atesty a inspekční certifikáty.

Dalším problémem k řešení byla bezpečnostní výstroj.

Tvůrci zákona si možná ani neuvědomovali při požadavcích na bezpečnostní výstroj otázku kombinovaných instrumentů, tj. například elektrické snímače tlaků, teploty, hladiny ovládající uzavírací armatury při dosažení nastavených parametrů a tím de facto náležející k bezpečnostní výstroji.  Zejména u potrubí menších DN kombinace snímače tlaku a armatury často zastupuje funkci pojišťovacího ventilu. Inspekta navrhla postup, jak k posouzení shody v těchto případech přistoupit - nutno vzít v úvahu aplikaci NV 168, 169, 176 a 182. Ve zkratce tento postup sestává nejprve z posouzení elektrické části pro každou smyčku (kombinace elektrického instrumentu s armaturou, mnohdy při propojení přes další převodníky nebo logické prvky).  Samozřejmě v případech aplikace NV 176/1997 Sb. bylo toto vždy prováděno AO 210, FTZÚ Radvanice, neboť posouzení celku od zahraničních Notified Bodies nebylo v žádných případech k dispozici. Po vystavení certifikátu shody AO 210 byla shoda posouzena analogicky bezpečnostní výstroji ve IV. kategorii dle NV 182/1999 Sb.

Tento Protokol vstoupil v platnost 1.července 2001 a jednou z jeho příloh jsou i tlaková zařízení.Praktický význam měl PECA v případech, kdy výrobce ze země EU provedl posouzení shody ve smyslu direktivy č.97/23/ES, a tudíž tlakové zařízení mohlo být uvedeno do provozu v ČR bez českého posouzení shody. Znamenalo to však vazbu na evropské harmonizované normy a s těmito případy přímého vstupu zařízení do ČR jsme se setkali jen u armatur.Musíme konstatovat, že jsme se setkali i s případem, kdy zahraniční výrobce tlakových zařízení koncem roku 2001 nevěděl, že by po 29.květnu 2002 měl posuzovat shodu podle nějaké evropské směrnice. Jednalo se o Itálii a někteří italští výrobci tvrdili, že u nich bude mít směrnice 97/23/ES ještě další dva roky přechodové období. Podle oficiálních informací však něco takového možné není.

Dokumentace dodávaná s tlakovým zařízením

Kamenem úrazu u zařízení dodávaných se značkou CE, u nichž tedy byla shoda posouzena, je opět rozsah dodávané dokumentace. Nařízení vlády 182 i evropská směrnice 97/23/ES nespecifikují naprosto pregnantně, jaký rozsah dokumentace musí být se zařízením dodán. Každopádně, aby byla naplněna litera zákona 174/1968 Sb. a vyhlášky č.18/1979 Sb., musí být sestaven pasport. Z provozního hlediska není dostačující to, co splní zákon 22, protože ten záležitosti provozu neřeší. Zákon 174 ani vyhláška 18 zrušeny nebyly. Dokonce i NV č.378/2001 Sb., týkající se bližších požadavků na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí se ve lhůtách následných kontrol odkazuje na vyhlášku 18. Nejlepším řešením je, aby kontraktačně bylo podchyceno, jaký konkrétní rozsah dokumentace má být provozovateli poskytnut. Potom by neměl být problém pasport sestavit.

Výchozí revize tlakových zařízení

Mnohokráte byla diskutována otázka, zda je nutno provádět výchozí revize na tlakových zařízeních, jež prošla posouzením shody podle NV 182, respektive podle Směrnice 97/23/ES. Výchozí revize ve smyslu ČSN 69 0012 prováděny být musejí. Jsou základem pro další revize a zkoušky prováděné v průběhu provozu nádoby.