Nebude na škodu si připomenout odst. (1) § 134a zákoníku práce. Ten říká, že zaměstnavatelé jsou povinni zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky, přístroje a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány, a dále pak pod písmenem c) byly :

pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány.

Myslím si, že  tomu, komu nestačila novela zákona č.174/1968 Sb., provedená zákonem č.124/2000 Sb., kdy bal vložen nový § 6c, z něhož připomínám první část odstavce (1), ukládající organizacím a podnikajícím fyzickým osobám :

“ zajistit při uvádění do provozu a při provozování v\hrazených technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení prohlídek, revizí a zkoušek ve stanovených případech”,

a tomu, kdo s rozechvěním či snad se škodolibou radostí naslouchal řečem o zrušení revizí a jejich nahrazením”něčím” jiným, by snad již mělo být jasné (ač si o tomto zákonu, stejně tak jako o zákoníku práce samém, můžeme myslet své), že to jsou jen zbožná přání.

Co vlastně mohl říci a řekl zákoník práce a co zmíněné nařízení vlády :

Zákoník práce mohl říci jen to, co řekl. Tedy to, co jsou povinni zaměstnavatelé zajistit v zájmu bezpečnosti a ochrany zdraví svých zaměstnanců při práci. Nemohl říci žádné lhůty údržby, či kontrol, a tím méně revizí. Proč? Jednoduše proto, že je za námi doba, kdy všemocný stát vedl za ruku každého z nás, tedy i zaměstnavatele v jeho nanejvýš svébytně výsostného postavení. Postavení, jež mu vyplývá z ustanovení HLAVY PÁTÉ zákoníku práce nadepsané bezpečnost a ochrana zdraví při práci.

Nařízení vlády zase řeklo jen to, k čemu byla vláda citovaným ustanovením zákoníku práce zmocněna. Je jen věcí názoru, zda toho mohla vláda říci víc. Osobně jsem přesvědčen, i když limitujícím byla Směrnice Rady 89/655/ES o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při používání pracovního zařízení při práci, že mohla. Pohled na výčet jejich čtyř příloh mnohé na poví. Po bitvě se však vždy najdou lepší generálové.

Podívejme se podrobněji na to, co z pohledu údržby, kontrol a revizí říká uvedené nařízení vlády.

Předně v § 2 jasně definuje pojmy. Doporučuji podrobně se nimi seznámit. V této chvíli zdůrazním pro náš účel jen čtyři pojmy:

průvodní dokumentace - soubor dokumentů obsahujících návod výrobce pro montáž, manipulaci, opravy, údržbu, výchozí a následné pravidelné kontroly a revize zařízení, jakož i pokyny pro případnou výměnu nebo změnu částí zařízení,

provozní dokumentace - soubor dokumentů obsahujících průvodní dokumentaci, záznam o poslední nebo mimořádně revizi nebo kontrole, stanoví-li tak zvláštní právní předpis, nebo pokud takový právní předpis není vydán, stanoví-li tak průvodní dokumentace nebo zaměstnavatel,

místní provozní bezpečnostní předpis - předpis zaměstnavatele upravující zejména pracovní technologické postupy pro používání zařízení a pravidla pohybu zařízení a zaměstnanců v prostorech a na pracovištích zaměstnavatele a

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že :

již vyhl. č.48/1982 Sb. (její osud je postupným vydáváním nařízeních vlády k Zákoníku práce zpečetěn) v § 3 uváděla : “ Neoddělitelnou součástí technické dokumentace musí být zásady pro vykonávání kontrol, zkoušek a revizí”, v oblasti norem (tj. oblasti nezávazné) se nám místní provozní bezpečnostní předpisy dostávají do oblasti právních předpisů a stejně tak to, že se nezatracují samotné ČSN.

V odstavci (1) § 3 definuje nařízení vlády minimálními požadavky na bezpečný provoz a používání zařízení v závislosti na příslušném riziku vytvářeném daným zařízením. V této chvíli zdůrazňuji, opět pro náš účel, jen tři požadavky, Jsou jimi :

v písmenu a) - používání zařízení k účelu a za podmínek, pro které je určeno, v souladu s provozní dokumentací, přičemž uvádí, že zaměstnavatel může stanovit další požadavky na bezpečnost místním provozním bezpečnostním předpisem, a to minimálně v rozsahu daném normovou hodnotou,

v písmenu f) - ochrana zaměstnance proti nebezpečnému dotyku zařízení pod napětím a před jevy vyvolanými účinky elektřiny a v písmenu g) - ochrana zařízení, které může být vystaveno účinkům atmosférické elektřiny, zejména zasažení bleskem.

Konečně z našeho pohledu z nařízení vlády to nejdůležitější. Je jím § 4, který cituji v doslovném znění jeho odstavců :

1. Kontrola bezpečnosti provozu zařízení před uvedením do provozu je prováděna podle průvodní dokumentace výrobce. není-li výrobce znám nebo není-li průvodní dokumentace k dispozici, stanoví rozsah kontroly zařízení zaměstnavatel místním provozním bezpečnostním předpisem.
2. Zařízení musí být vybaveno provozní dokumentací. Následná kontrola musí být prováděna nejméně jednou za 12 měsíců v rozsahu stanoveném místním provozním bezpečnostním předpisem, nestanoví-li zvláštní právní předpis, případně průvodní dokumentace nebo normové hodnoty rozsah a četnost následných kontrol jinak.

Zde tedy vláda využila svého zmocnění vyčerpávajícím způsobem. Šla až na termíny kontrol, přičemž respektovala širší právní aspekty a rovněž do českých technických norem zakotvené provozní zkušenosti.

V této souvislosti je namístě připomenout například čl.24 ČSN 34 3191 - pojednávající o pravidelných kontrolách průmyslového VF elektrotepelného zařízení (alespoň 1x za měsíc).

Při tom respektovala realitu a nepustila se na tenký led tím. že by stanovila lhůty revizí, natož údržby a vůbec ne, kdo tyto činnosti má, případně smí, vykonávat. To čeká až na nařízení vlády k realizaci jejího zmocnění podle odst. (4) § 134b zákoníku práce.

Podívejme se společně na otázku, kdo má a co smí vykonávat.

Pokud jde o údržbu mají k jejímu provádění zaměstnavatelé dnes k dispozici jen své zaměstnance, za předpokladu,že jim různou formou školení apod. doplnil jejich kvalifikační předpoklady a stanoví v rámci určení prostředků pro zajištění údržby i požadavky pro výkon takového druhu práce.

Požadavky lze rozdělit do tří skupin :

všeobecné požadavky - pečlivý výběr a efektivní výcvik; požadavky na kvalifikaci - na základě hodnocení složitosti a četnost úloh obsažených v analýze zajištění údržby; a požadavky na výcvik - na základě zjištěného rozdílu mezi specifickými kvalifikačními požadavky a skutečnou kvalifikací.

I když by samozřejmě mohli využívat formy externích služeb na základě smluv o dílo, a i tak se tomu různě a s různou úrovní děje.

Záležitosti zvláštní odborné způsobilosti k výkonu této činnosti na elektrických zařízeních jsou zatím upraveny známou “padesátkou”. Jak jsem již uvedl výše, je jen otázkou času, kdy naplní vláda zmocnění a stanoví nařízením, která technická zařízení a které činnosti představují zvýšenou míru ohrožení života a zdraví, a stanoví bližší předpoklady zvláštní odborné způsobilosti zaměstnanců podle odstavců (1) až (3) § 134b zákoníku práce.

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že obdobně hovořil v úvodu citovaný odstavec (1) § 7b zák.č.174/1968 Sb., ve znění pozdějších předpisů. A to je i jeden z důvodů, proč jsme se do dnešního dne nedočkali očekávaných změn stávajících vyhlášek o vyhrazených technických zařízeních. Na doplnění je třeba ještě uvést, že nás, míněno Českou republiku, čeká transpozice Směrnice evropského parlamentu a rady 1999/42/ES. Jde o směrnici stanovící mechanismus pro uznávání kvalifikací ohledně odborných činností zahrnutých směrnicemi o liberalizaci a přechodných opatřeních a doplňujícími obecné systémy pro uznávání kvalifikací. Jinými slovy vymýšlet vymyšlené je zbytečné.

Pokud jde o kontroly, platí přinejmenším to samé co pro údržbu. I když by samozřejmě i v tomto případě mohli zaměstnavatelé využívat formy externích služeb na základě smluv o kontrolní činnosti podle Obchodního zákoníku. Ovšem pokud by takové služby skutečně na trhu byly.

Pokud jde o revize, mají k jejich provádění zaměstnavatelé dnes k dispozici:

1. vlastní zaměstnance s odpovídající odbornou způsobilostí - revizní techniky - fyzické osoby s osvědčením vydaným organizací státního odborného dozoru podle zmocnění ve stávajícím zákoně č.174/1968 Sb., ve znění pozdějších předpisů - § 6a odst. (1) písm. d)

nebo

2. na volném trhu služeb subjekty s oprávněním k těmto činnostem (zákon říká i ke zkouškám) vydaným organizací státního odborného dozoru podle zmocnění ve stávajícím zákoně č.174/1968 Sb., ve znění pozdějších předpisů - § 6a odst. (1) písm. c).

Jak tomu bude v budoucnu, ukáže čas a snad tomu napomůže i chystaná změna živnostenského zákona ve věci vázaných živností. Ta již s výše uvedenou Směrnicí 1999/42/ES počítá, když v návrhu uvádí, že odbornou způsobilost lze prokázat, stanoví-li tak tento zákon, též:

dokladem o šestileté nepřetržité praxi v oboru v nezávislém postavení nebo v postavení ředitele, nebo

dokladem o tříleté nepřetržité praxi v oboru v nezávislém postavení nebo v postavení ředitele, nebo

dokladem o tříleté nepřetržité praxi v oboru v nezávislém postavení nebo v postavení ředitele a dokladem o nejméně tříletém vzdělání v oboru, nebo

dokladem o tříleté nepřetržité praxi v oboru v nezávislém postavení a dokladem o nejméně pětileté praxi v oboru v postavení zaměstnance, nebo

dokladem o pětileté nepřetržité praxi v oboru ve vedoucím postavení, z toho nejméně tři roky v technické funkci představující odpovědnost alespoň za jedno oddělení a dokladem o nejméně tříletém vzdělání v oboru.

Ukazuje se, že prověřování odborné způsobilosti, a to nejen k revizím (získání osvědčení), by neměl provádět stát prostřednictvím dnes ITI Praha. Zmíněná směrnice totiž předpokládá, že členský stát nesmí z důvodů neodpovídající kvalifikace odmítnout povolit příslušníkovi jiného členského státu zahájení nebo provozování v její příloze vyjmenovaných činností (jsou tam i opravy, montáž a instalace elektrických zařízení) za stejných podmínek, které platí pro jeho vlastní státní příslušníky, aniž by nejprve porovnal znalosti a dovednosti osvědčené diplomy, certifikáty nebo jinými doklady o formální kvalifikaci, kterou tato osoba získala za účelem provozování stejné činnosti kdekoliv jinde v Evropském společenství, s těmi, které jsou vyžadovány podle jeho vlastních vnitrostátních norem. Dále směrnice stanoví, že v případě, kdy srovnávací zkouška ukáže podstatný rozdíl, musí se dát takovéto osobě příležitost dokázat, že získala znalosti a dovednosti, které ji chyběly a to její volbou mezi adaptační lhůtou a testem schopností.

V případech, kdy tatáž osoba hodlá vykonávat takovouto činnost (činnost vyžadující znalosti a aplikaci konkrétních vnitrostátních právních předpisů stejně jako v případě vlastních státních příslušníků) jako samostatně výdělečnou nebo jako vedoucí podniku, má členský stát právo požadovat adaptační lhůtu nebo test schopností. Přitom směrnice předpokládá, že se členské státy budou snažit vyhovět individuální preferenci těchto osob mezi uvedenými alternativami.

Transpozicí výše uvedené směrnice tady vyplyne nutnost ctít Správní řád jako nástroj práva na odvolání proti rozhodnutí nebo absenci takového rozhodnutí. Stát proto musí být výhradně regulátorem požadavků na odbornou stránku způsobilosti - stanovením požadavků a způsobu jakým tato odborná způsobilost má být prokazována. Při jejich formulování by, při respektování role ministerstva školství, měla podle mého názoru sehrát důležitou roli profesní společenstva.

Cesta jak změnit systém prověřování odborné způsobilosti k revizím (získání osvědčení - certifikátu), tuje prostřednictvím Českého institutu pro certifikaci (Č IA) jako národního akreditačního orgánu. Odkazuji na ČSN EN 45013.

Jak je to s revizemi z hlediska jejich informační hodnota pro provozovatele.

Před nějakým časem jsem na stránkách tohoto časopisu publikoval v čísle 1/2000 článek : definice pojmu “Bezpečnost elektrického zařízení” podle Přílohy a čsn 3 1500 a její dopad na rozsah požadovaných úkonů při provádění pravidelných revizí. V článku jsem poukázal na to, že bezpečnost elektrických zařízení prováděné v duchu této definice nedávají provozovateli potřebnou záruku, že bezpečnost elektrického zařízení byla posuzována komplexně.

Provozovatelé jsou, pokud revizní technik v revizní zprávě jasně neuvede čeho a v jakém rozsahu a pro jaký účel byla revize provedena, uváděni v omyl. Dodnes jim totiž neměl nikdo odvahu říci, že revize, za kterou zaplatili, jim nedává úplný obraz o celkovém stavu jejich elektrického zařízení z hlediska bezpečnosti - bezpečnosti nejen před úrazem elektrickým proudem, ale i v podobě přiměřené ochrany před nebezpečími neelektrického charakteru, která mohou elektrická zařízení způsobovat. Způsobovat zprostředkovaně při nedostatečné funkční bezpečnosti (například nouzového zastavení transportního zařízení, pohyby robotů apod.). To vše v důsledků při revizi možného neodhalení závady elektrického prvku zajišťujícího takovouto bezpečnost. Odhalování takovýchto závad reviznímu techniku totiž ze stávající definice bezpečnosti nic neukládá. V článku jsem navrhoval dvě řešení. Obě řešení byla se všemi výhodami i nevýhodami možná. Pro prvé řešení, předpokládající provedení změn v ČSN 33 1500, hovořila například německá norma DIN VDE 1000-10-Požadavky na osoby činné v oblasti elektrotechniky z května 1995. Ta v informativní Příloze A pod pojmem “elektrická bezpečnost” rozumí (tak jako naše norma ČSN 33 1500) v prvé řadě všechna ohrožení způsobená elektrickým proudem lidským tělem nebo ohrožení elektrickým obloukem. Dále pak k tomu přiřazuje (opět jako naše norma) elektrotechnické účinky, které mohou způsobit požáry nebo exploze nebo mohou způsobit nebezpečí zprostředkovaně při nedostatečné funkční bezpečnosti. Zde je již rozdíl.

Pro druhé řešení, předpokládající kdo půjde po revizním technikovi ověřovat požadavky technických předpisů, stehně tak jako požadavky “elektrikářských” či “neelektrikářských” norem eliminujících nebezpečí neelektrického charakteru, která mohou elektrická zařízení způsobovat, dnes hovoří výše zmíněné nařízení vlády. Přitom otázka nestojí, díky uvedenému odstavci (2) § 4 nařízení vlády, již tak, jak jsem to původně napsal, tedy kdo půjde”po revizním technikovi”. Dnes je již jasné, že povinnost provádět kontroly, jako nástroj k zajištění bezpečného provozu a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, v jasně definovaném rozsahu leží nikoliv na revizním technikovi, ale na zaměstnavateli.

Podle mého názoru se přibližujeme k technické inspekci. Pozor - nezaměňovat s Institutem technické inspekce jako organizací státního odborného dozoru. Inspekce je podle čl.2.1 ČSN EN 45004 zkoumání procesu nebo zařízení, zda jsou ve shodě se specifickými požadavky nebo zda podle odborného posouzení splňují všeobecné požadavky. Pod pojmeme technická inspekce rozumíme provádění kontrol a revizí výrobních a pracovních prostředků a zařízení. Takovouto inspekci nikdy, jak organizace SOD, tak ani orgány SOD neprováděly a jistě provádět ani nebudou.

Stanovování náplně revizí a kontrol.

Náplň úkonů revizí u vyhrazených technických zařízení, stejně tak jako zkoušek v případech (tam, kdy tyto jsou potřebné) je doposud ve většině případů dána ČSN a výrobci se vždy na ně odvolávali. Dnes jim tuto berličku definitivně vzalo zmíněné nařízení vlády z ruky. Stejně tak náplň kontrol, a to nejen u těchto zařízení, ale i u všech výrobních a pracovních prostředků a zařízení, musí opět stanovit výrobce. Stanoví je nejen od účinnosti zákona č.22/1977 Sb. o technických požadavcích na výrobky a o změněn a doplnění některých zákonů. To říkala již zmíněná vyhl.č.48/1982 Sb. ve shora citovaném § 3.

Představa, že by náplň těchto úkonů měla být zakotvena v zákoně, je zcestná. Technika jde vždy o krok před legislativou. Proto zmíněné nařízení vlády č.378/2001 Sb. v § 4 odst. (2) řeklo to, co bylo uvedeno výše. To je i to , že je věcí zaměstnavatele stanovit si podle svých poměrů další požadavky na bezpečnost již zmíněným provozním bezpečnostním předpisem.

Proto je třeba, aby revizní technik v rámci přípravy na revizi podrobil prioritnímu zkoumání také místní provozní a bezpečnostní předpisy daného prostoru - stavby a v návaznosti na výsledek takového zkoumání si stanovit podle čl. 5 ČSN 33 1500 postup revize - resp. její části - prohlídky. Není třeba snad připomínat , že dodatečná instalace nového zařízení ne vždy bývá prováděna s řádnou projektovou přípravou.

Pokud jde o nová neelektrická zařízení, platí to s větším důrazem pro prostory s vnějším vlivem BE3N2 - Nebezpečí výbuchu hořlavých plynů a par a vnějším vlivem BE3N1 - Nebezpečí výbuchu hořlavých prachů.

V případě vnějších vlivů BE3N2 a BE3N1 není snad nutné připomínat, že nestačí jen určení pravděpodobnosti výskytu výbušné atmosféry a jejího rozsahu (zóny 0, 1, 2 nebo 20, 21 a 22), ale i určení přítomnosti a pravděpodobnosti zdrojů iniciace, které jsou schopné iniciovat výbušnou atmosféru. Stanovení rizikovosti se provádí podle ČSN EN 1050.

Pokud jde o účinné zdroje iniciace, identifikované jako rizika, je třeba následně věnovat pozornost splnění požadavků ČSN EN 1127-1 u rizikových faktorů, kterými jsou:

• Horké povrchy
• Plameny a horké plyny (včetně horkých částic)
• Mechanicky vznikající jiskry
• Rozptylové elektrické proudy a katodická ochrana proti korozi
• Statická elektřina
• Údery blesku
• Vysokofrekvenční (VF( elektromagnetické vlny od 10⁴ Hz do 3.10¹² Hz
• Elektromagnetické vlny od 3.10¹¹ Hz do 3.10¹⁵ Hz
• Ionizující záření
• Ultrazvuk
• Adiabatická komprese a rázové vlny
• Exotermické reakce včetně samovznícení prachů
• Používání ručního přenosného nářadí (jak nářadí tak i nástrojů)

Je zřejmé, že jde o rizikové faktory, jejichž hodnocení jde mimo působnost revizního technika elektrických zařízení, a jistě nikdo nebude pochybovat o tom, že je třeba ověřit, zda opatření přijatá zaměstnavatelem v rámci prevence rizik (viz § 132a Zákoníku práce) k jejich eliminaci byla a jsou v provozu zařízení trvale respektována. To již musí být náplní kontrol.

Stanovování period revizí a kontrol

Starý přístup byl charakterizován motem : “Co musí být vykonáno k naplnění povinností uložených ČSN”, ČSN v té době závaznými - viz zákon č.22/1997 Sb. Při stanovování period preventivní údržby (pokud jde o revize a kontroly) se proto braly v úvahu :

1. ČSN,
2. provozní zkušenosti,
3. pokyny výrobce.

Pokyny, pokud je výrobce vůbec dodal a/nebo lépe řečeno, pokud je provozovatel vůbec našel.

Nový přístup říká naopak: “Co musí být vykonáno, aby bylo zajištěno, že zařízení bude za daných podmínek plnit bezpečně požadované funkce”. Při stanovování period preventivní údržby ( revizí a kontrol) se proto berou v úvahu :

1. pokyny výrobce (průvodní dokumentace)
2. provozní zkušenosti (místní provozní bezpečnostní předpis)
3. ČSN

Pozorný čtenář, pamatující si citované druhé věty odstavce (2) § 4 nařízení vlády, by mohl namítnout, kde se ztratil právní předpis. Je samozřejmé, že v průvodní dokumentaci musí výrobce respektovat okolnosti, jež jsou obsahem právního předpisu, proto jej v této chvíli neuvádím.

Potvrzením tohoto přístupu i v oblasti tvorby ČSN dokumentuje např. čl.12.3 Údržba, ČSN EN 50 281-1-2, cituji : “EZ pro prostory s hořlavým prachem musí být pravidelně revidovány a udržovány. Lhůty pro revize a údržbu závisí na prostředí, četnosti používání zařízení a doporučení výrobce”.

Jinými slovy pryč je doba. kdy jsme se museli všichni striktně držet tabulkových hodnot lhůt pravidelných revizí podle ĆSN 33 1500 (ještě dříve podle ČSN 34 3800). Proto také zákoník práce ani zmíněné nařízení vlády nehovoří o peiodách pravidelných revizí a rovněž proto prozíravější zaměstnavatelé využili pro lhůty pravidelných revizí zavedení preventivní údržby a v důsledku toho možnosti dané čl.3.3 ČSN 33 1500. Možnosti pro prodloužení lhůt pravidelných revizí některých zařízení až na dvojnásobek, oproti lhůtám uvedených v tab. 1.

Dnes nastupuje navíc nový směr, a to preventivní údržba zaměřená na spolehlivost zařízení - RCM (Reliability Centred Maintenance).

Tento směr zdánlivě obrací vše naruby. To se však může jevit jen tomu, kdo v roce 1996 nezaregistroval, že pro revize například elektrických zařízení v prostorách s vnějším vlivem BE3N2 neplatí podle změny č.1 8.96 článku .1 ČSN 33 1500 lhůty uvedené v tabulce 1, kdo v roce 2000 nestrávil, že energetika šla díky změně Z2 u zařízení distribuční a přenosové soustavy ještě dál - viz změna čl. 3.2 ČSN 33 1500 a kdo se dívá stále prizmatem klasických revizí a myslí v dimenzích tabulky 1 ČSN 33 1500. Ten pak z toho všeho vyvodí absolutní závěr: revize nebudou a revizní technici jsou zbyteční.

Při úvaze o zavádění takto zaměřené preventivní údržby se vychází z těchto postulátů.

Rozhodujícím kritériem pro vykonávání preventivní údržby ( a nejen jí jako takové, ale i údržby následné) je následek případné poruchy zařízení, ne porucha sama o sobě.

Příklad :

Vypadnou-li pro poruchu rozvaděče X obvody osvětlení ve skladu hutního materiálu, je následek takovéto poruchy jiný, než když z téhož rozvaděče bude napájena v témže skladu například i dělící linka pro kontinuální zásobování výroby tyčovým materiálem.

Klasifikace poruch zařízení - odhalování rizik spojených s jejich následkem je důležitější než jejich technický charakter,

Budu-li provádět perfektní práci, neznamená to ještě, že dělám práci dobrou (užitečnou).

Příklad :

Budu-li v rámci preventivní údržby provádět úkony nepodložené rozborem rizik následků poruch (zařízení budu čistit a povrchově upravovat, takže by se na něm dalo i jíst, ale nebudu se např. věnovat pravidelné, výrobcem předepsané výměně komponentů podléhajících nadměrnému opotřebení - viz naleštěný automobil s opotřebovanými brzdovými destičkami), bude to jen mrháním sil a finančních prostředků.

Management provozovatele bude spokojený s preventivní údržbou jen tehdy, když zařízení díky ní nebude selhávat tak, že by jeho selháním byl ohrožen jeho spolehlivý (dopad na produktivitu) a bezpečný provoz v tom nejširším slova smyslu (bude zajištěna ochrana života a zdraví zaměstnanců a ochrana životního prostředí - dopad viz zákon č.353/1999 Sb. o prevenci velkých havárií).

Související

Související témata Vzdělávání, školení, poradenství