Mnoho let jsem se trápil v hodinách českého jazyka s jeho pravidly a občas jsem způsobil zármutek svým rodičům, když jsem nepřinesl vytouženou jedničku. Trápili se mnou i učitelé, ale jako snad všichni z vás jsem nakonec prokázal, že češtinu obstojně umím a byl jsem vpuštěn do praktického života. Jak léta plynula, tak se tu a tam vyskytla nějaká pravopisná změna, kterou jsem zaznamenal, nebo i ne. Výsledek snad stále není tak špatný. Věřím, že vcelku obstojně rozumím všemu, co je napsáno v češtině a čemu jako občan tohoto státu s úřední řečí češtinou rozumět mám. V něčem se však dostávám mimo hru. Dorozumím se německy, anglicky si umím koupit jídlo i zeptat se na cestu, takže hlady bych snad ve světě neumřel. Jenže mezi hovorovou znalostí jazyka a znalostí, která umožní zcela jednoznačně jak technicky, tak i po právní stránce překládat například technické normy, je ohromná vzdálenost. O znění norem a jeho právní význam se totiž opírají i rozhodnutí soudu, takže český text má pro spory vedené podle českého práva a mezi českými subjekty zásadní význam. Podíváte-li se například do několika posledních Věstníků Úřadu pro technickou normalizaci, metrologií a státní zkušebnictví, tak zjistíte, že českého textu se mnoha případech začíná nedostávat. Úřad evidentně nemá dost prostředků a sil na to, aby všechny dokumenty byly přeloženy do češtiny a tak mnohé názvy a dokonce i texty normativních dokumentů zůstávají v původním jazyku. „Neznalec“ se ani nedozví, která evropská norma se připravuje pro převzetí do naší praxe, a že mu tuto skutečnost může třeba zcela rozvrátit jeho podnikání. Dlouho jsem byl přesvědčen o tom, že pokud je na území České republiky úředním jazykem čeština, že by všechny dokumenty nějakým způsobem zasahující do života občanů tohoto státu měly být dostupné v úřední řeči, to jest v češtině. Platí, že „neznalost zákona neomlová“. Zřejmě nějaký zákon, jeho doplněk nebo jím definovaná vyhláška tento stav připouští. Tak jsem se zřejmě mýlil. Předpokládám, že nejsem sám.