Jako mafii, která může sahat až do nejvyšších pater ministerstva, prezentovala v roce 2007, těsně po svém nástupu, ministryně obrany Vlasta Parkanová skupinu úředníků a podnikatelů, kteří měli „v součinnosti“ kšeftovat s veřejnými zakázkami při správě kasáren a dalších vojenských nemovitostí. Na základě těchto odhalení byl na ministerstvu zcela překopán systém přidělování veřejných zakázek. O tomto „novém“ systému se veřejnost příležitostně dozvídá dodnes.

Po sedmi letech stojí před soudem tehdejší první náměstek paní Parkanové Martin Barták a proces s „armádními mafiány“ spěje k rozsudkům za kumulujících se podivností a absurdit. ParlamentníListy.cz již popsaly, jak bylo manipulováno s místní příslušností procesu, a jak žalobci několikrát během procesu propadali zoufalství. V tomto textu se zaměří na jeden z hlavních důkazů obžaloby - znalecký posudek, který má dokázat, jak byl provoz kasárenských kotelen předražován.

Základem tvrzení obžaloby jsou totiž „stamilionové škody“, které měly být způsobeny státu. Navzdory těmto tvrzením však žaloba nikdy nedokázala vyčíslit, jaká škoda vlastně vznikla. Státní zástupce Barnabáš Liška při svém rozhovoru s redaktorem Lidových novin Tomášem Němečkem předvedl fascinující výpočtovou konstrukci: „Dá se to odhadovat z toho, že účastníci měli mezi sebou rámcovou dohodu o provizi ve výši 3 %, která půjde příslušnému řediteli.“ V jednom případě se podle něj podařilo dokonce v odposlechu zachytit „nadhodnocení“ zakázky o 18 procent.

Před soudem měla být škoda prokázána srovnáním nasmlouvaných cen s cenami, které měly být „v místě a čase obvyklé“. Tyto ceny měla soudu odhalit soudní znalkyně Anna Korčáková. Tato znalkyně v oboru ekonomika měla v té době (podle vlastních slov před soudem) jako nejvyšší vzdělání střední odbornou školu zdravotní, a sama před soudem přiznala, že se jedná o její první znalecký posudek v oblasti energetiky.

Během soudu pak docházelo i k takovým momentům, kdy znalkyni jeden z advokátů šetrně poučoval, že termín „kotelník“, který používala tak často, až se stal předmětem vtipů a narážek dalších účastníků řízení, legislativa ani odborná literatura nezná. Pro obsluhu těchto zařízení je totiž zavedeno označení „topič“.

Znalkyně měla soudu ozřejmit, kolik činí náklady na provoz kotelny, kterou měla společnost, jejíž zástupci stanuli před soudem, obhospodařovat. Velmi brzo v průběhu procesu se však ukázalo, že znalkyně kalkulovala pouze náklady „přímé“, a nakonec z toho vyšly pouze náklady na mzdu obsluhy. Před soudem pak opakovaně zdůrazňovala, že se od ní podle zadání posudku žádalo právě toto a nikoliv celkové náklady firmy na provoz kotelny. S veškerými případnými dalšími náklady se vypořádala tak, že spočítané mzdové náklady navýšila o dvacet procent.

Tyto „mzdové“ náklady navíc vypočítala tak, že si od dvou firem zjistila, kolik zaměstnanců je třeba na provoz kotelny. K tomuto počtu zaměstnanců pak připočetla minimální mzdu v příslušné třídě, navýšenou o několik stokorun jako úhradu požadovaných pracovních pomůcek.

„V tom předpisu je uvedeno, že funkce kotelníka je vedena ve druhé skupině a je tam uvedena částka 8.900 Kč, nebo 53,10 Kč na hodinu,“ vysvětlovala u soudu. Toto v podstatě „zákonné minimum“ následně znalkyně označila za obvyklou cenu. Všechny ostatní náklady, včetně technického a administrativního zázemí a případného zisku provozovatele, znalkyně odhadla „do dvaceti procent“ těchto minimálních mzdových nákladů.

Navíc se ukázalo, že znalkyně tuto „mzdu kotelníka“ počítala podle nařízení vlády, přijatého až po podpisu smlouvy, takže jej firma při zpracovávání nabídky pro veřejnou soutěž pro veřejnou soutěž nemohla zohlednit, i kdyby chtěla.

Základní úvahu obhájci zpochybnili odkazem na materiály Ministerstva práce a sociálních věcí, kde samo ministerstvo uvádělo průměrnou mzdu v oboru ve dvojnásobné výši oproti výpočtu znalkyně Korčákové. Ta počítala s náklady zaměstnavatele na jednoho zaměstnance kotelny (tedy někdejší superhrubou mzdou) ve výši 15 000. Ministerská statistika přitom přímo hovořila o tom, že průměrná hrubá mzda v této oblasti měla činit více než 22 tisíc.

Svými úvahami znalkyně Korčáková dospěla k závěru, že běžná celková cena za roční provoz více než stovky kotelen a tepelných zdrojů činí i s DPH 10 179 600 korun. Při maximálním využití zmíněného dvacetiprocentního rozpětí tedy necelých třináct milionů.

Znalkyně pak informovala, že své informace čerpala z konzultací se dvěmi firmami, zabývajícími se opravou kotlů. Nakonec se ukázalo, že ani jedna z těchto firem nemá řádné povolení k výrobě tepla a jediná společnost, která potřebné certifikáty měla, byla konzultována pouze telefonicky a navíc nesouhlasila s tím, být v posudku uvedena jako zdroj.

Alternativní znalecký posudek, který si objednali advokáti jedné z firem, došel k úplně jiným číslům. Jeho autor přitom naznačil, že pokud by znalkyně Korčáková měla k dispozici více informací, nejspíš by svou metodikou dospěla k velmi podobným číslům jako oni. „Kdybych vzal její rozpětí, které tam užila, a k tomu bych si dovolil připočíst režijní náklady a kalkulovaný zisk a správní režii, tak bychom došli téměř ke stejnému výsledku,“ uvedl znalec před soudem. Alternativní posudek kalkuloval celkovou tržní hodnotu zakázky na 24 milionů 100 tisíc korun.

Může to objet na kole

Žertovný moment nastal například v okamžiku, kdy znalkyně tvrdila, že by několik kotelen mohlo být obslouženo jedním zaměstnancem. Na dotaz, jak k tomu dospěla, poskytla vysvětlení, že kotelny jsou poměrně blízko u sebe, což dovozovala z toho, že u všech z nich byla uvedena poznámka „Rakovník“, což je podle znalkyně poměrně malé město. Dokonce prý takové, jak zaznělo před soudem, že by se to dalo objet i na kole. „Bylo mi řečeno, že když by byly čtyři kotelny v Rakovníku, tak by měl kotelník kolo nebo nějaký jiný dopravní prostředek a objížděl by jednu kotelnu za druhou, že to běžně takto funguje,“ uvedla u soudu.

Na dotaz, odkud čerpala informace o poloze a vzdálenosti jednotlivých kotelen (což je informace pro posouzení nákladnosti jejich správy velmi důležitá) znalkyně bezelstně odpověděla: „Řešili jsme to s panem inženýrem Líkařem“. Dodejme, že pplk. Ing. Petr Líkař byl policejním vyšetřovatelem z jihočeské expozitury ÚOKFK, který znalkyni posudek zadával, byl tedy na výsledku jejího znaleckého posudku coby vyšetřující orgán osobně zainteresován.

V průběhu celého jednání docházelo k trapným momentům, kdy znalkyně mohla na dotazy advokátů jen krčit rameny a odpovídat ve stylu „toto nebylo předmětem mého zkoumání“, nebo „k tomu jsem neměla podklady“. Znalkyně totiž neměla k dispozici dokumentaci veřejné zakázky ani smlouvu, následně uzavřenou s vítěznou firmou. Vše jí odepřela policie se zdůvodněním, že tyto dokumenty jsou předmětem trestního řízení a mohla by jimi být ovlivněna.

Neměla ani přistup do kotelen, které byly předmětem jejího posudku. Tam ji odmítl vpustit jejich provozovatel - rozpočtová organizace podřízená Ministerstvu obrany, v té době ještě vedené Vlastou Parkanovou, respektive Martinem Bartákem. „Já jsem o to žádala policii a policie řekla, že to není možné, tak jsem to uvedla do znaleckého posudku,“ vysvětlovala rozpačitě, když se nad nedostatkem jejích informací pozastavil i jeden z přísedících. Mohla tedy vycházet pouze z veřejně dostupných informací, případně z informací od firem, které někdy dělaly podobnou zakázku.

Její posudek byl po celou dobu procesu advokáty zpochybňován jako neúplný a pro posouzení věci zcela nezpůsobilý. Soud však odmítl jakékoliv doplnění včetně výslechu požadovaných osob. Tajemným mužem v pozadí celou dobu zůstává muž, který znalkyni posudek zadával. Je jím podplukovník Petr Líkař. Ačkoliv se advokáti domáhali výslechu tohoto policisty, nikdy k němu nedošlo.

Koho však dlouhé spory o znalecké posudky příliš nevzrušovaly, to byl státní zástupce Barnabáš Liška. Ten do debat vstupoval minimálně a v průběhu procesu se nechal i v médiích slyšet, že jim nepřikládá rozhodující význam.

V lednu pak začal navzdory všem pochybnostem požadovat pro obžalované tresty při horní hranici příslušných trestních sazeb.