Společnost OKZ Holding se při řešení konkrétních problémů zákazníků, zejména při opravách a modernizacích nádrží či celých skladů, s prací a technickým umem našich dědů a pradědů ještě stále setkává.
Potřeba budování skladů na pohonné hmoty mimo výrobní podniky se projevila nejdříve v Československé armádě v souvislosti s provozem motorových vozidel a letadel, zaváděných do výzbroje po první světové válce. V civilním sektoru byla v té době distribuce benzinu a petroleje záležitostí spíše drogistů a malých servisních garáží.
Skladovací nádrže pohonných hmot pro armádu se tehdy budovaly jako podzemní zodolněné objekty, přičemž příjem a výdej byl řešen především prostřednictvím železnice.

Ležaté zásobníky (ilustrační foto)

Kapacity těchto nádrží bývaly ve své době výjimečné. Např. sklad u obce Domašín měl kolem stovky nádrží o objemu 100 m3, tj. kapacitu asi 10 000 m³, tedy 10 milionů litrů pohonných hmot. Pro srovnání – v současnosti je to kapacita jedné nádrže, jaké fi rma OKZ staví nejčastěji pro Správu státních hmotných rezerv.
Nádrže byly řešeny jako ležaté válcové nádoby, nýtované z ocelových plechů, na vnějším povrchu byly opatřeny bitumenovou izolací proti vlhkosti a byly obetonovány nebo obezděny a zasypány hlínou. Produkt byl uložen pod inertním plynem, který byl současně používán pro vyskladnění. Nádrže tedy byly navrženy jako tlakové nádoby.
Důmyslná byla také výroba „inertního“ plynu. Velký stabilní spalovací motor poháněl kompresor pro stlačení inertního plynu. Byly to vychlazené a profi ltrované spaliny z tohoto motoru, stlačované do velkého zásobníku. Odtud byl stlačený plyn rozváděn potrubím k jednotlivým nádržím. Tento sklad byl provozován bez větších problémů ještě koncem devadesátých let minulého století.
Potřeba dalšího rozvoje skladů pohonných hmot a olejů nastala s nastupující érou motorismu a používáním stabilních spalovacích motorů v zemědělství. Jsou rozšiřovány nádržové kapacity v civilním sektoru a jedná se většinou o nadzemní válcové nádrže s objemem do 100 m3, které jsou stále ještě nýtované.
Druhá světová válka znamenala další milník ve spotřebě paliv, kdy nedostatek, resp. nedostupnost ropy přinesly vznik nových technologií zpracování a objev dalších možných zdrojů paliv, např. syntetického benzinu z uhlí. Německá armáda postavila na našem území nový zásobovací sklad u Roudnice nad Labem.

Sklad pohonných hmot v obci Sedlnice u Ostravy o celkové kapacitě 10 × 10 000 m³ – dokončen v roce 2006.

Technicky tento sklad předběhl svou dobu a při postupném modernizování je stále ještě v provozu. Rád bych uvedl některé zajímavosti. Tyto nádrže jsou ležaté, válcové, o průměru téměř 10 m a pojmou 2 000 m³ paliva. Nádrže jsou nýtované, uvnitř opatřeny tenkou vrstvou na bázi speciální betonové omítky sloužící jako „vnitřní“ nátěr. Nádrže kryje kombinovaná vrstva betonu, zdiva a hlíny o tloušťce 5 m a měly odolat i těm nejtěžším tehdy používaným leteckým pumám či dělostřeleckým granátům. Zásoby v nádrži byly sledovány plovákovým stavoznakem, který přes mechanický přepočet stanovil hmotnost paliva ve vazbě na teplotní korekci. Parní prostory nádrží byly propojeny okruhem rekuperačního potrubí, takže byl na minimum omezen únik uhlovodíkových par do ovzduší. Celý sklad byl vodohospodářsky zajištěn kanalizací a gravitační čistírnou vod, která znemožňovala v co největší míře jakýkoliv unik ropných látek do vodního toku, v tomto případě do Labe. Zde je ovšem třeba si uvědomit, že německým inženýrům nešlo ani tak o zachování životního prostředí okupované země, jako spíše o záchranu každého litru drahocenného paliva a omezení možnosti prozrazení skladu při leteckém průzkumu eventuálními ropnými skvrnami na řece.
Za zmínku ještě stojí, že poprvé na našem území bylo pro dálkovou přepravu pohonných hmot použito podzemní potrubí. Plánovaný produktovod do Vídně již nebyl dokončen, ale mnohé úseky jsou ještě stále v provozu, i když dnes slouží jinému účelu. Po válce dochází k dalšímu nárůstu motorismu a potřeba skladovacích nádrží se zvyšuje. Rovněž armáda začíná rozšiřovat v padesátých letech své skladovací kapacity a objevuje se nová potřeba skladování leteckých paliv.
Skladovací zásobníky jsou budovány jako podzemní s vysokým stupněm zodolnění pro případ válečného konfl iktu. Je dokonce postaven nový sklad jako víceméně zdařilá kopie válečného skladu u Roudnice.
Zprovoznění ropovodu Družba, rozvoj chemie a potřeba zásob pohonných hmot pro případ mimořádných krizových situací znamenaly další intenzivní budování nádrží koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let minulého století. Zde bohužel nebyl příliš brán ohled na technickou kvalitu řešení, ale rozhodovala kvantita budovaného objemu. Objevují se nová řešení v konstrukci nádrží. Za nejméně zdařilé považuji nádrže krabicového typu, což byla vybetonovaná „jáma“, pokrytá železobetonovými panely na průvlacích podepřených betonovými prefabrikovanými sloupy. Jako ztracené bednění byl použit ocelový plech, který měl zajišťovat těsnost nádrže.
V této době se rovněž uvažovalo o „progresivním“ řešení skladování pohonných hmot v betonem utěsněných vytěžených důlních šachtách nebo v umělých dutinách skalních masivů. K tomu naštěstí nedošlo. Dalších kuriózních řešení a „zlepšovacích návrhů“ by se podařilo nalézt ještě mnoho...
K pozitivnímu obratu v konstrukci nádrží, ale především v řešení skladů jako celku, došlo koncem sedmdesátých let, kdy přestává platit obecně vžitá představa, že ropné látky jsou pro životní prostředí veskrze neškodné.
V platnost vstupuje celá řada norem a předpisů z oblasti ochrany životního prostředí a to má samozřejmě dopad i na konstrukci a uspořádání zásobníků. Jako klíčovou bych zde zmínil ČSN 83 0915 Ochrana vody před ropnými látkami ze dne 20. 8. 1979.

Celý článek v nezkrácené podobě naleznete v časopisu KONSTRUKCE 3/2007.