Na certifikátu dvouplamencového kotle vyrobeného roku 1914- v První brněnské strojírně Brno o přetlaku 1O atm a výhřevné ploše 5O m² jsou záznamy o revizích od roku 1915. Je zajímavé, že až do roku 1922 byly psány německy. Zápisy se psaly na zadní stranu certifikátu a byly velmi stručné, obsahovaly většinou jednu větu, která se zpravidla měnila s příchodem jiného komisaře.

Příklady zápisů z revizí:

Zevní prohlídky:
"3O. května 1923 v chodu a zákonitém pořádku shledán"
"2O. července 1927 v chodu shledán v zákonitém pořádku"
"8. května 1935 za studena v pořádku"
"7. ledna 1944 v zákonitém pořádku"
"1. února 195O v pořádku"

Vnitřní prohlídky:
"5. února 1925 - shledán v pořádku a způsobilém stavu"
"5.11.1932 - úplně v pořádku, způsobilý",
"19.9.1939 - uvnitř shledán v zachovalém stavu"

Tlakové zkoušky:
"Podle nařízení ze dne 1/1O 1875 vodním tlakem přezkoušen dne 12. srpna 1924 - bez závady."
"Dne 19.9.1939 zkouška vodním tlakem dle § 8 ministerského nařízení ze dne 1/1O 1875 bezvadně"

Provozovatelem kotle byla tehdy továrna na výrobu akumulátorů TUDOR GmbH v Mladé Boleslavi (od roku 1923 to byla Pražská akumulátorka, kterou založil světoznámý elektrotechnik a stoupenec stejnosměrného proudu Dr. František Křižík. Nyní je to AKUMA a.s. Mladá Boleslav). V prvních dvou desítkách let právě začínajícího 2O. století patříval ke kotelně parní stroj pro pohon agregátu na výrobu elektřiny. V akumulátorce to bylo dynamo, které vyrábělo stejnosměrný proud pro formaci a nabíjení akumulátorů. V kotli se topilo černým i hnědým uhlím. Topení nebylo pro topiče lehkou záležitostí, nebof vše se provádělo ručně. Uhlí se naváželo ke kotli v kolečkách, lopatou se nahazovalo na rošt, ručně se vyhrabávala škvára a popel. Až do rozšíření elektrifikace se napájelo parní napáječkou. Ale i v pozdějších letech, zejména když byl nedostatek elektřiny nebo když byla elektřina drahá, přišly parní napáječky opět ke slovu. Jak se zpočátku a pak ještě dlouhá léta upravovala napájecí voda mí není známo. Nejspíš se neupravovala vůbec anebo nedostatečně. Faktem však je, že až zápisy o vnitřních prohlídkách z let 1941 a 1944 jsou prvními zmínkami o zbytcích kotelního kamene a korozích. Teprve zápis o vnitřní prohlídce z roku 1955 nařizuje napájecí vodu upravovat a uvnitř kotel opatřit ochranným nátěrem. Zápis z roku 1961 ukládá doměkčovat vodu fosforečnanem sodným.

Já jsem začal v akumulátorce pracovat jako energetik a současně jako vedoucí kotelny od 1. května 1955. Od té doby jsem byl přítomen až do roku 199O většině revizí kotlů. Tehdy byl již v činnosti Ústav Technického dozoru a provoz kotlů i jejích revize se řídily jeho předpisy. Zevní prohlídky se konaly 1 x za rok.

Komisaři UTD byli vážení pánové a jejich návštěva byla očekávána sice s trochou nervozity, ale přesto jsme se na ně těšili, protože jsme se od nich vždy něco přiučili. Rád vzpomínám např. na ing. Webera.

Na zevní prohlídku musel být připraven pracovní plášť nebo montérky, na vnitřní prohlídku montérky a pracovní obuv. Samozřejmostí bylo mýdlo, ručník a místo na umytí či osprchování. Před vnitřní prohlídkou musel být kotel očištěn od kotelního kamene a řádně vypláchnut. Tehdy se v závodě provádělo změkčování vody jen pomocí sody, která se vhazovala do otevřené napájecí nádrže. Tvrdost vody se neměřila, a tak nebylo divu, že za rok narostla vrstva kamene na plamencích i ostatních výhřevných plochách 2 i více cm. Kotelní kámen se odstraňoval každý rok. Zprvu se tak dělo ručně kladívky, což bylo velmi pracné a namáhavé, vyčištění kotle trvalo 2 pracovníkům 2 týdny. Později se používala pneumatická kladívka, která práci velmi usnadnila.

Kotelní kámen musel být vždy dobře odstraněn. Plamencové kotle byly tehdy průlezné, lezlo se do nich přes parní dóm, nebylo to snadné a prolézajícím nemohl být žádný tlouštík. Do kotle jsem vždy lezl hned za komisařem a pozoroval jsem jeho činnost. Vyhledával a měřil hloubku korozí a podle těchto zjištění rozhodoval o dalším osudu kotle. Když byl úbytek materiálu příliš velký, snížil provozní přetlak kotle. Přepočítal hmotnost závaží pojistného ventilu, na certifikátu starý údaj škrtl a zapsal novou hodnotu. K tomu došlo u kotle z roku 1914- poprvé až v roce 1955, tedy až po 4O letech provozu, kdy byl přetlak snížen z 1O atm. na 6 atm. a hmotnost závaží pojistného ventilu z 34,1 kg na 19,6 kg. Podruhé to bylo v roce 1961, kdy byl přetlak snížen na 4 atm. a hmotnost závaží pojistného ventilu na 12,6 kg. Tloušťka stěny kotle ve spodní části měla být podle certifikátu 2O mm, nahoře 16 mm a v plamenci 1O mm, ale skutečnost byla na mnoha místech jíž podstatně jiná.

Před uzavřením kotle se podle pokynů vnitřní povrch kotle natíral roztokem grafitu s pivem. Nadřízeným jsme vždy tvrdili, že to musí být plzeňské pivo a jeho skutečnou potřebu jsme patřičné umocňovali. Kromě čištění od kotelního kamene, se plamencové kotle topené uhlím musely každé 3 měsíce čistit od popílku a sazí. Plamence byly od jízku (odděloval topeniště od zadní části plamence) plné popílku až do jeho výše, rovněž Tahy vedené pod kotlem byly zaneseny silnou vrstvou popílku. Popílek se shrnoval k průlezu pod kotel, odkud se podával ven v kbelíku. Kbelíky vynášel další pracovník do valníku. Po skončení čištění byl valník plný. Čištění kotlů od kamene i popílku jsem se zúčastňoval jako brigádník. To mi kromě přilepšení k platu (tehdy asi kolem 14OO Kčs) přispělo i k důkladnému poznání kotlů.

Provoz plamencových kotlů byl v akumulátorce ukončen v roce 1966, kdy byla během 1 roku kotelna přestavěna na mazutovou s vodotrubými kotli ČKD. Během této doby byl závod vytápěn dvěma vyřazenými lokomotivami přistavenými na vlečce. Zdánlivě dobré a jednoduché řešení se v praxi ukázalo pro častou poruchovost tlakového celku lokomotivních kotlů jako velmi komplikované. To však zejména pracovníky z vedení výroby (pára se používala z větší částí pro technologické účely) příliš nezajímalo, docházelo k častým konfliktům a tak se toto údobí stalo pro energetiky i topiče doslova rokem utrpení. Olejofikace a hlavně pozdější plynofikace byly opravdovým balzámem na tyto rány.