K myšlence, že vodík má skvělou budoucnost, dospěl již před lety analytik Ceasare Marchetti, který zjistil, že zastoupení tohoto prvku v používaných palivech během historického vývoje lidstva nezadržitelně stoupá. Například ve dřevě je podíl vodíku k uhlíku 0,1 :1, v uhlí však již 1 :1. V ropě dosáhl tento podíl již 2 : 1 a v současném energetickém hitu - zemním plynu, je 4 : 1. Dříve nebo později musí tedy nastat situace, kdy vodík díky svým přednostem pokryje energetickou spotřebu téměř stoprocentně. Úvahy o budoucnosti vodíku mají jen jeden malý háček, jak jej z vody uvolnit, když je v ní pevně vázán. Rozbití této vazby se bez poměrně velké spotřeby energie neobejde. A právě zde je klíč k myšlence tzv. vodíkového hospodářství. I moderní způsoby získávání elektrické energie se totiž potýkají s jedním problémem. Elektřinu nelze účinně regulovat a její případné přebytky levně skladovat. Platí to samozřejmě především o energii slunce a větru jejíž produkce se neřídí potřebami člověka, ale rozmary živlů. Méně se ví, že prakticky stejný problém trápí i jadernou energetiku. Výrobu elektřiny v jaderných elektrárnách nelze regulovat v potřebném rozsahu. Jak by se tedy vodík dal získávat poměrně lacino ? Alternativní zdroje energie a také nadprodukci jaderných elektráren bychom využili k rozkladu vody na vodík a kyslík. Přebytečnou energii bychom tak vlastně „uskladnili“ do vyrobeného vodíku. Jinou možností jsou vysokoteplotní jaderné reaktory, v nichž by se vodík a kyslík vyráběl přímým rozkladem vody bez použití elektrolýzy. Další problém však je, jak vodík efektivně skladovat a přepravovat. V raketových motorech se používá zkapalněný vodík, který je jednou z nejkoncentrovanějších forem chemické energie. Zkapalňování samo o sobě spotřebuje mnoho energie a neméně obtížně je v tomto stavu vodík dlouhodobě udržet. Pro běžnou spotřebu se stlačený plynný vodík nehodí. Tlakové nádoby jsou totiž těžké, jejich obsah omezený a v rukou specielně nevyškolených lidí jsou navíc nebezpečné. Řešení se nakonec našlo v podobě látek zvaných hybridy, Jde o kovy či jejich slitiny, které jsou schopny snadno vázat velké množství vodíku a v případě potřeby jej neméně snadno opět uvolňovat. Zkoušejí se různé více či méně exotické kombinace (železo-titan, mangan-titan a další), kde kilogram slitiny pojme téměř 200 litrů plynu. Přitom tlak nad kovem je nízký, takže nádoba je lehká a bezpečná. Poslední článek vodíkového hospodaření je energetické využití získaného plynu. Účinnost procesu získávání elektrické energie klasickým spalováním je nízká a navíc při okysličování vodíku za pomocí atmosférického vzduchu se do procesu dostává dusík, a tak jsou ve zplodinách vedle neškodné vodné páry také obávané oxidy dusíku. Nicméně spalování vodíku v klasických motorech automobilů, letadel i stacionárních generátorů konstruktéry láká, protože se tento plyn mísí se vzduchem mnohem lépe než kapalná paliva. Podstatně perspektivněji se však jeví palivové články podobné těm, které používaly lunární expedice Apollo. V nich se vodík a kyslík slučují na speciálních elektrodách či membránách za vzniku elektrického napětí. Účinnost tohoto procesu je v posledních typech palivových článků až 70 %.