Zdroj ITI TUV s.r.o. Praha

Právní řád České republiky  rozlišuje mezi odpovědností za způsobenou škodu a odpovědností za vady jak u výrobků, tak i služeb a výkonů. V občanském zákoníku je zakotvena jak obecná základní úprava odpovědnosti za vady a obecná úprava odpovědnosti za škodu, tak i zvláštní úprava odpovědnosti u jednotlivých typů smluv, upravených občanským zákoníkem ( např. u kupní smlouvy, prodeje zboží v obchodě, smlouvy o dílo, smlouvy o zhotovení věci na zakázku a pod. ).

Kromě odškodnění z odpovědnosti za vadu, má poškozená osoba nárok na náhradu škody, která z vady vznikla. Právo z vadného plnění a právo na náhradu škody vzniklé v příčinné souvislosti s vadou věci občanský zákoník rozlišuje jako dvě samostatná práva, která lze uplatnit souběžně, avšak nezávisle na sobě.

Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o odpovědnosti za škodu, jež je založena na presumpci viny. Poruší-li škůdce právní povinnost, předpokládá se, že škodu zavinil. Při subjektivní odpovědnosti ( i když presumované ) má však škůdce možnost se vyvinit, tedy prokázat, že škodu nezavinil. Občanský zákoník zná i případy objektivní odpovědnosti , tj. odpovědnosti bez ohledu zavinění ( např. odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností, odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvláště nebezpečným ).

Vzniká-li tedy někomu, v důsledku poskytnutí vadného předmětu plnění, navíc i další majetková újma v podobě škody, může podle občanského zákoníku poškozený spotřebitel uplatňovat samostatně - tedy nezávisle na sobě - vůči podnikateli, jenž mu plnění poskytl, jak právo z odpovědnosti za vady, tak i právo z odpovědnosti za škodu. Pro úplnost je třeba uvést, že právní úprava odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu je obsažena i v zákoně č. 531/1991 Sb., obchodním zákoníku, v platném znění. Tato úprava je však odlišná! U obchodních závazkových vztahů je nutno vždy zkoumat, jakému režimu obchodně závazkový vztah podléhá. Jednání, které vede ke vzniku škody, může být postiženo jako trestný čin uvádění většího množství výrobků na trh a zatajení přitom jejich podstatných vad podle § 121 odst. 1 zákona č. 141/1960 Sb., trestní zákon v platném znění, nebo jako správní delikt podle § 24 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění. V těchto případech se však jedná o úpravu veřejnoprávní.

Při stanovení odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku směrnice vychází z následujících základních principů :

1. Za škodu odpovídá přímo výrobce, nikoli tedy jen smluvní partner spotřebitele ( obchodník ) tak, jak je tomu podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu při porušení závazku, zakotvené v občanském zákoníku.

2. Výrobce má objektivní odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku. Nositelé odpovědnosti tedy odpovídají za škodu bez ohledu na to, zda byla způsobena zaviněně, nebo bez zavinění ( např. transportem od výrobce k obchodníkovi či spotřebiteli ) ! Poškozený pouze prokazuje, že výrobek byl vadný, že mu vznikla škoda a že existuje příčinná souvislost mezi vadou výrobku a škodou.

Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku celou svou koncepcí přenáší velkou míru odpovědnosti přímo na výrobce a současně zjednodušuje rozhodování o nárocích poškozených osob. Tato koncepce umožní další odklon od státem prováděné regulace chování jednotlivých subjektů na trhu, včetně využívání kontrolních mechanismů. Současně posiluje liberální přístup v tom směru, že na samotné výrobce plně přenáší rozhodnutí o míře jejich úspěchu na vnitřním trhu a při vývozu výrobků.

Přijetím právní úpravy se zlepšilo především postavení spotřebitele. Je vytvořena soukromoprávní koncepce odškodnění poškozené osoby výrobcem. Taková úprava bude pozitivně působit i na spotřebitele v tom směru, že budou vedeni k používání výrobku obvyklým způsobem a v souladu s návodem a instrukcemi výrobce.

Dosavadní desetileté zkušenosti s aplikováním směrnice a na jejím základě vypracovaných vnitrostátních předpisů v členských státech EU ukazují, že tyto normy působí především motivačně a preventivně ( za celé toto období se v zemích EU projednávalo před nejvyššími soudy zhruba 40 soudních sporů, z nichž žádný není považován za mimořádně významný )

Praktický význam přijatého zákona spočívá spíše v přinucení výrobce - pokud se bude chtít vyhnout citelným finančním postihům - uvádět na trh pouze bezpečné výrobky a tedy zajistit jakost jejich provedení v celém rozsahu produkce a dále řádně informovat spotřebitele o způsobu použití výrobku a okolnostech za nichž může být bezpečné používání. Výrobce bude proto nucen ve vlastním zájmu poskytovat takovéto informace co nejúplněji a nejsrozumitelněji a současně zabezpečit, aby se tyto informace ( návody k instalaci, uvádění do provozu, obsluze, údržbě a pod. ) skutečně dostaly až ke spotřebiteli.

V této souvislosti je třeba se zmínit o problematice pojištění podnikatelů proti případným možným rizikům. V České republice je, podle informací dostupných z České asociace pojišťoven, uzavírání tohoto druhu nepovinného pojištění zajištěno. V současné době se s ním již setkávají podnikatelé, kteří vyvážejí své výrobky do zemí Evropské unie.

Související

Související témata Autorizované osoby, ČÚBP, ITI, ČOI, ÚNMZ Výroba, dovoz, uvádění do provozu