[Tisk]  [Poslat e-mailem]  [Hledat v článcích]
Vyhrazená technická zařízení aneb lze se inspirovat v zahraničí?
Datum: 20.9.2019
Výzkumný ústav bezpečnosti práce: Ing. Jiří Tilhon
Zdroj: Výzkumný ústav bezpečnosti práce

Vyhrazená technická zařízení aneb lze se inspirovat v zahraničí?

Problematika vyhrazených technických zařízení je již mnoho desítek let neměně definována právními předpisy. Přitom samotná historie právními předpisy definované péče o zařízení, která s sebou nesou potenciál ohrožení zdraví uživatele, spadají až do Rakouskouherské monarchie.

Úvod

Již za období císařského mocnářství bylo vydáno nařízení č. 273/1860 ř. z., týkající se bezpečnostních opatření proti nebezpečí výbuchu vařičů a kotlů opatřených hermeticky uzavřeným příklopem (Nařízení Státního ministerstva týkající se bezpečnostních opatření proti nebezpečí výbuchu). Z bližší minulosti pak lze zmínit protektorátní vládní nařízení č. 235/1942 Sb., o technickém dozoru, který zavedl stálý technický dozor a občasné zkoušky nad parními kotli a jinými technickými zařízeními, aby neohrožovala veřejnou bezpečnost. Dnes je tento historický vývoj završen zákonem č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, který definuje vyhrazená technická zařízení (dále jen VTZ). Za ty pokládá technická zařízení tlaková, zdvihací, elektrická a plynová, přičemž konkrétní zařízení definují příslušné vyhlášky.

1. Charakteristika organizace dozoru nad bezpečností technických zařízení a VTZ

Ústavou České republiky garantovaná bezpečnost osob, ochrana majetku a životního prostředí, patří k základním lidským právům a svobodám občanů. V rámci používání zařízení se zvýšenou mírou ohrožení zdraví a bezpečnosti osob a majetku, tj. VTZ, dochází k odlišnému pojetí v soukromém a pracovněprávním životě občanů. Přitom následky z nesprávného používání a provozování technických zařízení jsou stejné, možná v případě soukromého používání nebezpečnější (s ohledem na okolní veřejné prostředí) – např. poměření následků výbuchu plynové karmy v koupelně bytového domu či umývárně výrobního podniku.

Tento stav byl kodifikován zákonem č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, kterým je řešena bezpečnost jen některých technických zařízení – § 3 zákona č. 174/1968 Sb., vymezuje působnost organizací státního odborného dozoru na všechny právnické osoby a na fyzické osoby provozující podnikatelskou činnost, pokud jde o provozování této činnosti. Zároveň je zde uvedeno, že působnost organizací státního odborného dozoru se vztahuje pouze na zařízení uvedená na trh, přičemž vyloučeny jsou činnosti, pracoviště a technická zařízení v působnosti státní báňské správy, technická zařízení na úseku obrany, dopravy, vnitra, Generální inspekce bezpečnostních sborů či Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.

Později pak byl přijat zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, jímž se zřizují Státní úřad inspekce práce (SÚIP) a oblastní inspektoráty práce (OIP), jako „kontrolní správní úřad“, kterému kromě jiného stanovil působnost v oblasti kontroly dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů k zajištění bezpečnosti provozu technických zařízení se zvýšenou mírou ohrožení života a zdraví a právních předpisů o bezpečnosti provozu vyhrazených technických zařízení.

Státní odborný dozor, který je podle jednotlivých ustanovení vyhlášek o vyhrazených technických zařízení oprávněný k činnostem na svěřeném úseku státní správy, vykonává Technická inspekce České republiky (TIČR). Ve smyslu § 2 zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru, je podřízena SÚIP, přičemž ředitele jmenuje a odvolává ministr práce a sociálních věcí.

Jistou výjimku z dozoru TIČR nad VTZ jsou oprávnění SÚIP a OIP při stanovení povolení mimořádné revize (pro elektrická VTZ), omezení rozsahu či odejmutí oprávnění (pro tlaková, zdvihací, plynová, elektrická VTZ) či určení provedení tlakové zkoušky (pro tlaková VTZ). Navíc, OIP může kontrolovat plnění povinnosti provozovatele při přípravě kotle a tlakových nádob ke kontrolní prohlídce a zkoušce podle podmínek stanovených orgánem dozoru (pro tlaková, zdvihací a plynová VTZ), nebo může určit zvláštní podmínky pro ověřovací zkoušky (pro zdvihací VTZ). Role OIP není na tomto úseku nijak osamocená. OIP není jen inspekčním orgánem, jak je běžně vnímán. OIP je také dotčeným orgánem pro oblast projektových dokumentací staveb a kolaudací v rámci místní příslušnosti, které ve stanoviscích k vybraným projektovým dokumentacím a kolaudacím kontrolují dodržování požadavků právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení.

Organizace státního odborného dozoru podle § 1 zákona č. 174/1968 Sb., při provádění dozoru nad bezpečností VTZ (§ 6a odst. 1 zákona č. 174/1968 Sb.):

  • podávají odborná a závazná stanoviska o tom, zda jsou při projektování, konstrukci, výrobě, montáži, provozu, obsluze, opravách, údržbě a revizi vyhrazených technických zařízení splněny požadavky bezpečnosti technických zařízení;
  • ve stanovených případech provádějí prohlídky, řídí a vyhodnocují zkoušky, kterými osvědčují, zda vyhrazená technická zařízení a materiály použité k jejich zhotovení splňují požadavky předpisů o zajištění bezpečnosti technických zařízení; ve stanovených případech potvrzují úspěšné výsledky zkoušek;
  • ve stanovených případech prověřují odbornou způsobilost organizací a podnikajících fyzických osob k výrobě, montáži, opravám, revizím, zkouškám vyhrazených technických zařízení a k plnění nádob plyny a vydávají jim k tomu oprávnění;
  • prověřují odbornou způsobilost fyzických osob ke zkouškám, revizím, opravám, montážím nebo obsluze vyhrazených technických zařízení a vydávají jim o tom osvědčení.

Osvědčení k činnostem na VTZ vydané organizací státního odborného dozoru má platnost pět let ode dne vydání (§ 6 odst. 4 zákona č. 174/1968 Sb.).

Ministerstvo práce a sociálních věcí je oprávněno (§ 7b odst. 1 zákona č. 174/1968 Sb.) stanovit vyhláškou bližší podmínky kladené na bezpečnost VTZ. Stanovení podmínek na VTZ před jejich uvedením na trh lze použít, jen nevztahuje-li se na ně platné nařízení vlády vydané k provedení zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky (§ 7b odst. 2 zákona č. 174/1968 Sb.). Po vstupu ČR do Evropské unie došlo ke sjednocování legislativních požadavků ČR a EU. V rámci produkce výrobků to znamenalo přijímání nařízení vlády pro řadu tzv. stanovených výrobků, které jako veřejný zájem definují požadavky na technická řešení a bezpečnost, jakož i ověření splnění takto stanovených požadavků před uvedením na trh. Výrobky, které tyto standardy nesplňují, nesmí být na trh uváděny a jsou-li na něm, musí být staženy. Staženy musí být i od jednotlivých zákazníků – uživatelů. Technická bezpečnost výrobků je tak zabezpečena, řízena a kontrolována již ve fázi návrhu a výroby (problematika konstrukce, použitých materiálů, provedení), v případě složitých technických zařízení i při instalaci u zákazníka (definované zkoušky zařízení po instalaci u zákazníka před uvedením do provozu). Pomineme-li otázku servisu či záruk, tímto vlastně povinnost a odpovědnost výrobce končí a za vlastní provoz zařízení přebírá odpovědnost zákazník – provozovatel. K tomu se ale váže zcela zásadní povinnost výrobce, a to dodání potřebných informací k zajištění bezpečného provozu. Ten je definován v průvodní dokumentaci výrobku, zpravidla v Návodu pro použití. Zde jsou mimo jiné uvedeny informace o bezpečném provozování zařízení, možných rizicích a definování ochrany proti nim, jsou zde uvedeny druhy a termíny údržby. Jde o základní dokument, kterým se uživatel – provozovatel může hájit, že neodpovídá za provozem technického zařízení způsobenou škodu; jestliže návod přesně dodrží.

Směrnice evropského parlamentu a Rady 2009/104/ES o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví pro používání pracovního zařízení zaměstnanci při práci (druhá samostatná směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) stanovuje zaměstnavateli povinnost, aby pracovní zařízení, jehož bezpečnost závisí na podmínkách instalace, podléhalo počáteční kontrole (po instalaci a před prvním uvedením do provozu) a kontrole po každé montáži na jiném pracovišti nebo na jiném místě způsobilými osobami ve smyslu vnitrostátních právních předpisů nebo zvyklostí, za účelem zajištění správné instalace a fungování tohoto pracovního zařízení (čl. 5 odst. 1). Naplnění těchto základních požadavků je pro unijní státy závazné. V ČR byly požadavky Směrnice převedeny do nařízení vlády č. 378/2001 Sb., a č. 362/2005 Sb. Jak ze znění Směrnice vyplývá, pro samotné používání zařízení ve smyslu stanovení periodických prohlídek a kontrol zůstávají v platnosti národní zvyklosti (čl. 5 odst. 2 písm. a)). Ve smyslu směrnice tak zaměstnavatel dbá na to, aby pracovní zařízení vystavené podmínkám způsobujícím takováto poškození podléhala jak pravidelným kontrolám a popřípadě pravidelným zkouškám uskutečňovaným způsobilými osobami ve smyslu vnitrostátních právních předpisů nebo zvyklostí, tak mimořádným kontrolám uskutečňovaným způsobilými osobami ve smyslu vnitrostátních právních předpisů nebo zvyklostí pokaždé, když se vyskytnou mimořádné události, které by mohly mít vliv na bezpečnost pracovního zařízení, jako například úpravy, nehody, přírodní jevy, delší doba nepoužívání (se záznamem výsledků, který musí být k dispozici příslušnému úřadu – viz čl. 5, odst. 2 a 3). Může-li používání pracovního zařízení představovat zvláštní riziko pro bezpečnost nebo zdraví zaměstnanců (čl. 6), přijme zaměstnavatel nezbytná opatření k zajištění toho, aby bylo používání pracovního zařízení omezeno pouze na osoby pověřené jeho používáním a aby v případě oprav, úprav a údržby nebo servisu prováděli tyto práce zvlášť určení zaměstnanci.

Zaměstnavatel má vůči svým zaměstnancům informační povinnost (čl. 8) k upozornění na možná nebezpečí, která se jich týkají, ačkoli sami pracovní zařízení nepoužívají, a vůči zaměstnancům pověřeným používáním pracovního zařízení povinnost organizovat odpovídající školení (čl. 9), včetně školení o rizicích, a vhodné zvláštní školení (zvlášť učení zaměstnanci provádějící opravy, úpravy, údržbu či servis).

Je zřejmé, že tyto obecně platné požadavky na bezpečné provozování jakéhokoli technického zařízení či jiného výrobku, jsou plně kompatibilní s požadavky na bezpečnost provozu VTZ. Systém provozování VTZ je v České republice na dostatečně vysoké úrovni, o čemž svědčí i statistiky HZS ČR, v nichž VTZ (snad vyjma elektrických rozvodů) hrají minimální roli. V České republice není dlouhodobě sledována a vyhodnocována statistika nehod VTZ. Chybí hodnocení příčin, sledu událostí a vyhodnocení celé události, vč. doporučení pro ostatní uživatele ve smyslu vhodných opatření, zaměření pozornosti na určité prvky technického zařízení, obsluhy, systému práce, kontrol a revizí. Jediným zdrojem dat je statistika Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru. Z této statistiky lze jen poměrně složitým způsobem dohledávat některé údaje o nebezpečnosti technických zařízení. Statistika vyplývá ze záznamů jednotlivých událostí a jejich popisu. Popis je strukturován pro potřeby hasičů, zaznamenává jejich činnost a problémy, s nimiž se setkávají. To hasičům poskytuje tolik potřebnou zpětnou vazbu ke zdokonalení jejich činnosti, odstranění nedostatků, které jim v hladkém průběhu zásahu brání. Ve statistice jsou tak zaznamenány i technická zařízení, nicméně, jsou zde zmíněna buď jako zařízení existující v prostoru zásahu, nebo zařízení, které jsou předmětem zásahu. Není však zpravidla rozlišováno, zda jsou příčinou zásahu, a již vůbec, zda byl příčinou zásahu jejich technický stav, provoz bez dozoru, selhání obsluhy, údržby apod. Zpracováním dat této statistiky z období let 2010-2014 lze prezentovat některé výstupy, které mohou být vzaty k podpoře vyjádření o bezpečnosti či nebezpečnosti provozování konkrétní skupiny technických zařízení. Např. bylo zaznamenáno pouhých 56 případů požárů s podílem tlakových zařízení v 5letém období (tj. s výskytem tlakových zařízení, nikoli nutně z důvodu jejich selhání), 31 případů s výskytem plynových VTZ. Obdobně dobře vypadá i statistika požárů s podílem elektrického zařízení. Celkem bylo za 5leté období zaznamenáno 1.614 případů s podílem elektrických zařízení, nebo 26 případů s podílem fotovoltaických elektráren – budeme-li vycházet z celkového počtu 28.031 fotovoltaických elektráren (údaj k srpnu 2014), činí uvedených 26 případů nepatrný zlomek.

Ačkoli je bezpečnost VTZ díky nastavenému systému na vysoké úrovni, neznamená to, že je stav uspokojivý a státní odborný dozor nenachází v konkrétních případech nedostatky. Avšak právě proto, že benevolentní provozovatelé byli, jsou a budou, je třeba mít nastavený vhodný systém kontroly s možností účinného postihu takovýchto provozovatelů. Základem takto nastavené kontroly jsou atributy nezávislého kontrolního orgánu (státní odborný dozor) a oprávněných osob s patřičnými kompetencemi. Jakékoli zásahy ke snížení těchto atributů se nejeví dobrým krokem.

2. Přístupy k bezpečnosti technických zařízení v zahraničí

Tak jako v ČR, i ostatní státy řeší problematiku provozování technických zařízení či některých skupin technických zařízení v souladu se svými historickými zkušenostmi a podle svých zvyklostí. Nelze nalézt jednotný pojmový aparát, jednotný přístup, rozdílný přístup lze nalézt dokonce v rámci územního členění jednoho státu (federálních států USA). Ve srovnání s naším členěním VTZ některé státy v rámci své legislativy řeší jen některé z našich 4 druhů technických zařízení, jiné státy řeší větší skupinu zařízení; navíc vymezení druhů podle technických charakteristik pojímají různě. U unijních států je viditelná návaznost na evropskou legislativu a zdůraznění problematiky uvedení výrobku na trh.

Některé státy v rámci své tradice přistupují k řešení problematiky technických zařízení na základě teritoriálního přístupu (USA, státy bývalého Commonwealthu: Austrálie, Kanada, Velká Británie), který ne vždy předpokládá právní předpis závazný pro celé státní území. Systém konkrétních právních předpisů bez obecného právního předpisu lze nalézt v Dánsku, Francii, Itálii, Španělsku, Švédsku. V Belgii, Finsku, Irsku, Rusku a Velké Británii používají vedle konkrétních právních předpisů pro jednotlivé druhy technických zařízení i obecný právní předpis. Jeden jediný právní předpis pro provoz a kontrolu technických zařízení používají v Německu, Nizozemí a Slovensku. V případě Nizozemí je jím dokonce přímo evropská legislativa. V Německu tento jeden právní předpis zahrnuje návaznost nejen na evropskou legislativu, ale i na mezinárodní smlouvy o přepravě nebezpečných látek (ADR, RID, IMDG, ICAO-TI), to v případě tlakových nádob. I slovenský právní předpis důsledně vychází z charakteristik jednotlivých technických zařízení definovaných evropskou legislativou. Francie a Španělsko spojují jak absence obecného předpisu k provozování technických zařízení, tak hlavně zapojení místní správy (prefektur ve Francii resp. orgánů Autonomních oblastí ve Španělsku) do kontroly nad provozováním konkrétních technických zařízení. Při provádění analýzy právních předpisů v Polsku, byl sice nalezen poměrně propracovaný systém technického dozoru z úrovně několika různých ministerstev, nebylo však nalezeno definování těchto technických zařízení jako zařízení s vyšší nebezpečností nebo s vyšší mírou ohrožení zdraví či života osob. Naopak výraznou cestou sjednocení postupují v Nizozemí, kde vedle přechodu k evropské legislativě také sloučili do jedné inspekce hned tři oblasti. Nepodařilo se však nalézt, zda do oblasti bezpečnosti práce spadá i dozor nad provozem technických zařízení.

Pouze americký dozorový orgán se výrazně hlásil k poskytování bezplatného poradenství zaměstnavatelům i zaměstnancům a na svých stránkách nabízel k uplatnění oznamovací formuláře pro podezření na nedodržování ustanovení bezpečnosti práce ze strany zaměstnavatelů.

S ohledem na definovaná VTZ v českých podmínkách lze poukázat na určité odlišnosti v zahraničí, které věnuje pozornost navíc, mimo jiné, i níže uvedeným skupinám technických zařízení:

a) u tlakových zařízení:

  • potrubím (Kanada, Finsko, Francie, Německo, Slovensko);
  • potrubním systémům – trubky, tvarovky, ventily, bezpečnostní zařízení (Kanada, Finsko, Slovensko, Španělsko. Velká Británie);
  • chladicím zařízením (Dánsko, Kanada, Slovensko, Španělsko);
  • klimatizacím (Dánsko);
  • kompresorům (Dánsko);
  • hasicím přístrojům (Francie, Slovensko);

b) u plynových zařízení:

  • vedle potrubních systémů – viz tlaková zařízení;
  • lahvím na pohonné hmoty (Kanada);
  • plnicím zařízením a čerpacím stanicím na plynná paliva (Kanada, Německo, Španělsko);
  • skladovacím plochám (Kanada);
  • skladovacím zařízením nad 10 000 litrů (Německo);
  • ohřívačům vody (Dánsko, Španělsko);
  • hořákům – přetlakové, s nuceným oběhem vzduchu /(Dánsko, Španělsko);

c) u zdvihacích zařízení:

  • eskalátorům (Kanada, Španělsko);
  • pohyblivým chodníkům (Kanada, Slovensko, Španělsko);
  • zvedacím zařízením pro tělesně postižené (Kanada);
  • zvedákům, zvedacím rampám (Dánsko, Finsko, Slovensko, Španělsko);
  • vysokozdvižným vozíkům (Dánsko, Slovensko, Španělsko);
  • manuálním výtahům (Kanada);
  • výtahům (Francie, Německo, Slovensko, Španělsko);
  • dopravním pásům (Dánsko, Slovensko);
  • vlekům (Slovensko);
  • příslušenství ke zdvihání – lanům, hákům ((Dánsko);
  • žebříkům (Dánsko, Slovensko – výsuvný);
  • lešením (Dánsko);
  • jevištním zařízením (Slovensko);
  • zařízení pro zábavnou činnost (Slovensko);

d) u elektrických zařízení:

  • spotřebičům (Finsko);
  • generátorům elektřiny (Španělsko).

2.1 Slovenská republika

Nejblíže je našemu pojetí VTZ Slovenská republika. Slováci udělali výrazný krok ke zjednodušení a zpřehlednění svých požadavků. Ten spočívá ve shrnutí všech VTZ do jednoho právního předpisu (vyhlášky č. 508/2009 Z. z.), definování skupin vyjmenovaných druhů technických zařízení podle míry ohrožení (zavedeny skupiny A, B a C, s vysokou, vyšší a nižší mírou ohrožení, přičemž výrobky zatříděné ve skupinách A a B jsou považovány za VTZ – u zařízení skupiny A se navíc provádí před uvedením do provozu úřední zkouška, skupinu C tvoří bezpečné výrobky ve smyslu evropské legislativy). VTZ jsou na Slovensku technický termín, kterým jsou myšleny stroje a mechanismy s potenciálem úrazu obsluhy s možností úmrtí. K zajištění bezpečnosti práce s těmito zařízeními, byly sepsány požadavky na bezpečnost, které byly postupně zahrnuty do zákona č. 124/2006 Z. z., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Stejně jako v ČR, jsou u slovenských VTZ vyloučeny činnosti, pracoviště a technická zařízení v působnosti Státní báňské správy, Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, na úseku obrany, dopravy, vnitra a Generální inspekce bezpečnostních sborů. Pro uživatele – provozovatele VTZ jsou velmi přívětivé přílohy vyhlášky, kde jsou mj. přehledně stanoveny termíny všech periodických zkoušek.

Vyhrazená tlaková zařízení jsou uvedena v příloze 1, části I. Oproti českým definicím stanovuje nižší úroveň přetlaku, konkrétně 0,05 MPa, a definuje jako vyhrazené zařízení také tlakovou nádobu hasicího přístroje, potrubní vedení a bezpečnostní vybavení nádob.

Vyhrazená zdvihací zařízení jsou uvedena v příloze 1, části II. Oproti českým definicím stanovuje jako vyhrazená zařízení např. motorové žebříky, zábavní technická zařízení či jevištní zařízení a zdvihací čela nebo posuvné brány. U výtahů není podmínkou ani výše zdvihu, ani hmotnost, postačuje skutečnost přepravy osob. Součástí jsou i zdvihací ústrojenství, a to buď jako součást technických zařízení skupiny A či B, nebo samostatně (ve skupině B).

Vyhrazená elektrická zařízení jsou uvedena v příloze 1, části III. Oproti českým definicím je stanovení konkrétnější uvedením některých hodnot (např. příkon u zařízení pro přeměnu) či definováním konkrétních vnějších vlivů.

Vyhrazená plynová zařízení jsou uvedena v příloze 1, části IV. Oproti českým definicím stanovuje zařízení pro chlazení a mražení, navíc definuje zařízení konkrétními hodnotami.

Každé VTZ má předepsané náležitosti, které musí splňovat, vč. označení typové či úřední zkoušky oprávněnou osobou (§ 14) a průvodní dokumentaci (§ 6), kterou musí být výrobcem opatřeno. Uživatel je povinen řídit se těmito dokumenty, zavést evidenci, místní provozní předpis pro zařízení skupiny A, a zabezpečit kontrolu zařízení (§ 8). Povinnosti provádění revizí, kontrol, prohlídek a zkoušek (§ 9) jsou podrobněji rozpracovány v následujících paragrafech a přílohách vyhlášky. Uživatel si vede knihu prohlídek, kontrol a zkoušek.

Osoby způsobilé k práci, provádění zkoušek a revizi VTZ mají průkaz nebo osvědčení o vzdělání, které jsou vydány příslušným inspektorátem práce (s výjimkami: např. vazač - průkaz vydává „školitel“; elektrotechnik – osvědčení vydává škola …) po přezkoušení oprávněnou osobou (§ 15):

  • revizní technik musí splnit podmínky praxe ve smyslu přílohy č. 11; po vydání osvědčení může provádět odbornou prohlídku a odbornou zkoušku VTZ podle pracovního postupu a vystavovat správu podle stanovené osnovy v § 16 odst. 2, písm. a) – k);
  • obsluha musí mít platný průkaz k obsluze parního či kapalinového kotle I. – IV. třídy, mobilního jeřábu výložníkového typu, věžového jeřábu, pohyblivé pracovní plošiny na podvozku s motorickým pohonem skupiny A, a plynových zařízení skupiny A, vyjma obsluhy tlakových nádob na přepravu plynů nebo zařízení na rozvod plynů a acetylénvod.

V přílohách vyhlášky jsou podrobně, po jednotlivých druzích VTZ, uvedeny nejen termíny zkoušek (montážní, typová, dalších kusů, stavební a první tlaková, úřední, opakovaná úřední, po opravě) a odborné prohlídky (první vnější, opakovaná vnější, vnitřní, tlaková), či posouzení dokumentace – vydání odborného stanoviska, ale i osob, které mohou úkony provádět. Navíc s členěním na úkony před uvedením do provozu a v průběhu provozu. Jedna z příloh je věnována stanovení lhůt prohlídek a odborných zkoušek podle vnějších vlivů.

Vyhláška zohledňuje slovenské technické normy pro konstrukci či odbornou způsobilostí (STN EN ISO 15614-1, STN 73 2601, STN EN 287-1+A2, STN EN ISO 9606-2, STN EN 13133, STN EN 13067), nebo ke stanovení četnosti kontrol (STN 33 1600, STN 33 2030, STN 33 2000-5-51, STN 33 1500), na které se konkrétně odkazuje.

2.2 Španělské království

Jedním ze států, které řeší problematiku našich VTZ obdobně komplexním způsobem, navíc s významným zapojením místní správy (17 autonomních oblastí), je Španělské království. Prostřednictvím Královských výnosů (Real Decreto – dále jen výnosů) a doplňkových technických instrukcí (Instrucciones técnicas complementarias – ITC) jsou definovány a spravovány určitá technická zařízení ze skupin tlakových, zdvihacích, plynových a elektrických technických zařízení. Mezitím, co se výnosy zpravidla vztahují na návrh, výrobu a posuzování shody (ve smyslu implementace požadavků evropské legislativy – např. implementace požadavků Nařízení Evropského parlamentu a Komise 97/23/CE, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se tlakových zařízení, výnosy 769/1999 a 1244/1979), ITC rozvíjí nebo doplňují informace, případně uvádějí zvláštní podmínky vztahující k instalaci, uvedení do provozu, periodické inspekce, opravy nebo úpravy technických zařízení.

Podle výnosu 2060/2008 se za tlaková zařízení (s pracovním tlakem větším než 0,5 baru) považují tlakové nádoby (pro tekutiny pod tlakem a plyny, včetně montážních prvků a zařízení určených ke spojování s jinými zařízeními), potrubí (tlakový systém k přepravě tekutin, vč. výměníků tepla), bezpečnostní příslušenství (zařízení k ochraně tlakového zařízení – např. pojistné ventily, vzpěrné tyče, korekční zařízení typu spínačů a přepínačů atd.), tlaková příslušenství (zařízení pro provozní účely, jejichž kryt je pod tlakem) a součásti tlakového zařízení připojené k součástem vystaveným tlaku (příruby, hrdla, spojky, podpory, závěsná oka atd.). Ve smyslu přílohy č. 1 výnosu 769/1999 jsou tlaková zařízení klasifikována podle kategorií v závislosti na stoupající úrovni nebezpečí. Navíc, jsou pro účely klasifikace rozděleny pracovní tekutiny do dvou skupin podle své nebezpečnosti. Kontroly tlakových zařízení jsou prováděny na třech úrovních, podle rozsahu prováděných úkonů, přičemž každá vyšší úroveň zahrnuje úkony nižší úrovně. Úroveň C zahrnuje i kontrolu hydrostatického tlaku a provádí se v četnosti 1x za12 let. Jistou výjimku představují hasicí přístroje, které podléhají výhradně kontrole úrovně C – ale v četnosti 1x za 5 let, chladicí nádoby, které podléhají kontrolám autorizovaných dodavatelů (nevyžadují kontrolu úrovně C, pokud zařízení není poškozeno, není více než dva roky mimo provoz, nemění se tekutina za jinou s vyšším rizikem nebo není třeba žádná oprava) a nádoby se stlačeným vzduchem, které mohou být prováděny firmami dodávajícími tlaková zařízení – mají-li součin PS x V menší než 5 000.

Výnosem 2291/1985 je implementováno Nařízení o zdvihacích zařízeních a jejich údržbě. Patří sem výtahy, eskalátory, pohyblivé chodníky, jeřáby, kladkostroje, zvedací plošiny a vysokozdvižné vozíky. Za zdvihací zařízení jsou považována veškerá zařízení sloužící k tomuto účelu bez ohledu na způsob jejich pohonu. Výnosem 88/2013 jsou pak implementovány Doplňující technické pokyny ITC - AEM 1 týkající se výtahů. Na výtahy a použité bezpečnostní komponenty výtahů, které trvale obsluhují budovy již postavené nebo ve výstavbě, se do 26. 5. 2016 vztahoval výnos 1314/1997, kterým jsou implementována prováděcí ustanovení Nařízení Evropského parlamentu a Komise 95/16/CE, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se výtahů. Pro účely Výnosu se za výtah považuje jakékoliv zařízení pohybující se v určitých úrovních za pomocí kabiny, která se pohybuje podél pevných vodítek a jejíž horizontální sklon přesahuje 15 stupňů, určené k přepravě osob, nebo osob a nákladu společně. Za „Výtah“ jsou považovány i výtahy pohybující se po stanovené dráze v prostoru, ačkoliv dráha není určena pevnými vodítky, a zvedací plošiny.

Plynová zařízení upravuje Výnos 1428/1992, kterým je implementováno Nařízení Rady EU 90/396/EHS o plynových zařízeních. Působnost výnosu se vztahuje na zařízení pro vaření, vytápění, ohřev vody, chlazení, svícení nebo praní, které využívají plynná paliva a ve kterých běžná teplota vody nepřevyšuje 105°C; přetlakové plynové hořáky (hořáky s nuceným oběhem vzduchu) a zdroje tepla s těmito hořáky; bezpečnostní, kontrolní a regulační zařízení a součásti, které nejsou těmito hořáky ani zdroji tepla s těmito hořáky, které jsou uváděny na trh samostatně pro profesionální užití nebo které jsou určeny k zabudování do plynných zařízení nebo které tvoří součást plynných zařízeních. Navíc, z působnosti výnosu jsou vyloučena zařízení speciálně určená pro použití v průmyslových procesech a průmyslových zařízeních. V příloze jsou stanoveny tři základní podmínky, kterým musí vyhovovat každé plynové zařízení při svém uvedení na trh. Musí být vybavena technickým návodem (pro pracovníka provádějícího instalaci), Návodem k použití a údržbě (pro uživatele - provozovatele) a opatřena příslušnými varováními na výrobku i na jeho obalu (a to vše v jazyce příslušného členského státu). Upozornění uváděná na zařízení a na jeho obalu musí jednoznačně uvádět používaný druh plynu, hodnotu tlaku a všechna omezení při používání, včetně varování, že není možné instalovat zařízení v oblastech, kde není dostatečné větrání. Výrobce musí v Technickém návodu uvést mj. i množství čerstvého vzduchu požadovaného pro přívod spalovacího vzduchu a přívod čerstvého vzduchu k zabránění tvorbě směsí obsahujících nebezpečná nespálený plyn. Výnos 919/2006 implementuje Technické nařízení k distribuci a používání plynných paliv, a jejich ITC pro rozvod plynných paliv, pro zařízení na LPG (zkapalněný ropný plyn), LNG (zkapalněný zemní plyn), vč. dodavatelů, přijímacích či čerpacích zařízení. Kontroly plynových zařízení jsou prováděny v různých periodách s ohledem, zda jde o potrubní zařízení pro rozvod plynných paliv, plynová zařízení (spotřebiče), nádoby LPG ve vlastním použití, nebo naopak sklady LPG v pevných úložištích či distribuční centra nebo satelitní závody LNG nebo čerpací stanice pro vozidla na plyn či přijímací zařízení.

Elektrická zařízení jsou rozdělena do skupin, která jsou upravena samostatnými výnosy: výnosem 842/2002 pro nízká napětí (společně s doplňkovými technickými instrukcemi rozdělenými do 52 částí); výnosem 1955/2000 do skupiny zařízení vysokého napětí (transport, distribuce, komercializace, dodávka a postupy autorizace zařízení na elektrickou energii), výnosem 223/2008 pro elektrická vedení vysokého napětí (a jejich ITC), a výnosem 3275/1982 pro elektrárny a transformátory. Do skupiny zařízení nízkého napětí patří zařízení, která distribuují elektrickou energii; generátory elektřiny pro vlastní spotřebu; přijímací zařízení s napětím do 1000 V (střídavý proud) či 1500 V (stejnosměrný proud), přičemž jsou z působnosti nařízení vyloučena zařízení užívaná výhradně v dolech, hnací motory, automobily, lodě, letouny, komunikační systémy, zařízení užívaná pro vojenské účely a ostatní zařízení, která jsou předmětem zvláštních nařízení. Po provedení kontrol před uvedením do provozu (ověření a prvotní kontrola) podléhají Elektrická zařízení nízkého napětí podléhají systému pravidelných kontrol, který sestává z pětileté periody pro zařízení, u nichž byla provedena prvotní kontrola a desetileté periody pro zařízení ve společných obytných prostorech s celkovým výkonem vyšším než 100 kW.

Techničtí pracovníci provádějící kontroly mají oprávnění pro provádění prací a kontrol, které se v souladu s Výnosem 2200/1995 a normy UNE-EN-ISO/IEC 17024 obnovuje každé 3 roky.

Smyslem provádění kontrol je definování nedostatku, který nabývá tří stupňů nebezpečnosti pro osoby nebo majetek. Jde o:

  • lehký nedostatek – nedostatek, který není hodnocen jako vážný ani velmi vážný
  • vážný nedostatek – nedostatek, který nepředpokládá bezprostřední nebezpečí pro osoby nebo věci, ale může kvůli němu dojít k selhání systému nebo ke snížení použitelnosti zařízení
  • velmi vážný nedostatek – nedostatek, který představuje bezprostřední nebezpečí pro osoby nebo který by mohl způsobit škody na zařízení

Tomuto členění odpovídá i celkový výsledek kontroly. Ten může být:

a) příznivý (není objeven žádný nedostatek, nebo pouze lehký nedostatek, s uložením povinnost odstranit jej do příští kontroly – jestliže byly lehké nedostatky zjištěny již při předešlé kontrole, vydává se příznivé osvědčení s výhradami, jehož kopie se zasílá příslušnému orgánu dané Autonomní oblasti);

b) podmíněný/přijatelný nepříznivý (výskyt vážného nedostatku nebo lehkého nedostatku z minulé kontroly, který nebyl odstraněn) což znamená stanovení datum odstranění nedostatků (nejdéle do 6 měsíců od kontroly; nebudou-li nedostatky odstraněny, vydá se osvědčení s negativním výsledkem) – nová zařízení nemohou být užívaná;

c) negativní (výskyt vážného nedostatku), což znamená předání osvědčení s negativním výsledkem příslušnému orgánu Autonomní oblasti se zákazem provozování do odstranění nedostatku a vydání osvědčení s příznivým výsledkem (po odstranění nedostatku se provádí nová kontrola).

Výše uvedené výsledky kontroly jsou popsány pro každý druh technického zařízení samostatně, u elektrických technických zařízení např. podrobně stanovují, které nedostatky lze považovat za jaký stupeň nebezpečnosti, používají mírně odlišný pojmový aparát, nicméně v obecné rovině je takto systém platný pro všechna technická zařízení.

Důležitým prvkem tohoto pojetí kontrol je spolupráce technických pracovníků s příslušným orgánem Autonomní oblasti v případě možného ohrožení osob a majetku nedůslednou či nedbalou péčí provozovatele o technické zařízení. Přitom může příslušný orgán Autonomní oblasti kdykoliv, sám nebo prostřednictvím kontrolního subjektu (v souladu s článkem 21 zákona č. 21/1992), zkontrolovat dodržování podmínek stanovených Výnosem a příslušnými ITC, a to z vlastního podnětu nebo na žádost zúčastněné strany, stejně jako v případě existence rizika pro lidi, zvířata, majetek nebo životní prostředí.

Závěr

V ostatních státech světa řeší provoz a dozor nad provozem různých technických zařízení v rámci svých historických zkušeností v širší, volné podobě. Zpravidla bez nutnosti jasného definování nějakého seskupení ve smyslu VTZ, či vysloveně technického druhu (tlaková, plynová aj. zařízení). Některá technická zařízení jsou řešena pouze s ohledem na místo provozování – např. námořním či leteckým způsobem, či v prostředí s nebezpečím výbuchu. Vyčlenění technických zařízení ne vždy odpovídá možnému ohrožení uživatelů či ne vždy je stanoveno výlučně s ohledem na technické parametry.

Při snaze vyhledat komplexní informace o systémech přístupu k provozování technických zařízení se zcela jasně ukázala výhodnost definování všech potřebných informací v jednom konkrétním právním předpise či alespoň s uvedením zcela konkrétních odkazů na doprovodné normy. Složitá struktura vzájemně neprovázaných právních a technických předpisů (bez existence konkrétních odkazů) je i pro národního uživatele značně nepřehledná a nepřívětivá. Přitom přehlednost požadavků je předpokladem bezpečnosti provozování technických zařízení jak pro uživatele, tak obsluhu a ostatní osoby. Výhodu při jednání s uživatelem – provozovatelem o zjištěných nedostatcích to přináší i kontrolním či inspekčním orgánům.

K vnímání důležitosti bezpečnostních opatření, řádné údržby a provozování výrobcem stanoveným způsobem pomáhají uživatelům, ale i obsluhám a ostatní veřejnosti, profesními skupinami zpřístupněné informace o událostech při provozování technických zařízení dané profesní skupiny. Smyslem těchto informací není předání informace kdy a kde došlo k jaké nehodě (to je věcí novinářských informací), ale jaké události přispěly ke vzniku a průběhu nehody (dominový efekt), jaký je podíl systémových selhání či přímo lidského činitele, nakolik selhal např. materiál či bezpečnostní prvky technického zařízení a co bylo příčinou takovéhoto selhání. Takovýto rozbor (i bez určení místa a jmen) je pro ostatní provozovatele cenný. Zvláště v tom, že je čtenář schopen si sám představit, v jakém stavu je jeho technické zařízení či jeho přístup k výkonu předepsané údržby a kontrolám.

Jak bylo již uvedeno, má ČR funkční a dlouhodobě propracovaný systém dozoru nad provozem VTZ. Neznamená to, že by se však nedal či nesměl zdokonalit, ať již zvážením komplexního definování požadavků VTZ jedním právním předpisem (po vzoru Státní báňské služby či Řádu určených technických zařízení – používaných u dráhy), nebo přehodnocením jednotlivých druhů a typů definovaných VTZ, přehodnocením oprávnění revizních techniků a jejich rolí u provozovatele, přehodnocením organizačních vazeb státního odborného dozoru a jeho role při pomoci provozovatelům VTZ, či jeho možné role při poskytování rad, informací, zásad dobré praxe. Je otázkou, zda a v jaké míře by mohly ke zlepšení informovanosti přispět samotné profesní skupiny, jakou roli by mohla sehrát např. Hospodářská komora ČR. Inspirací k zamyšlení je mnoho. A výhodou je skutečnost, že přes veškeré drobné nedostatky, které ztěžují uživatelům – provozovatelům plnění jednotlivých požadavků, státnímu odbornému dozoru naplnění některých požadavků právních předpisů apod., je z pohledu vcelku vysoké úrovně bezpečnosti VTZ dostatek času na projednání jakýchkoli změn.



 Hodnocení
Zhodnoťte, jak se Vám článek líbil (1 = výborný ... 5 = špatný)
 
průměrné hodnocení: 1 (počet známek: 1) 


Podmínky užívání portálu TLAKinfo.
Připomínky, náměty a dotazy - redakce portálu.
© Copyright TLAKinfo 2005-2024, všechna práva vyhrazena.