Plyn se nechal již dříve také přenášet

Kdyby se odjakživa osvětlovalo plynem a někdo přišel se svíčkou a řekl: „Zhmotnil jsem plyn a mohu nést svoji zásobu světla ve své kapse, aniž bych se obával nehody," vybudilo by to obdiv a jistě by byl tento nový způsob přijat, neboť umocňuje přenášet světlo, kam se komu zachce. (Gay-Lussac)

V r. 1659 vzbudil pozornost nočních chodců v ulicích anglického Lancashiru pastor John Clayton, který si svítil na cestu způsobem dosud nevídaným: v ruce držel jakýsi balónek, z něhož trčela trubička, která hořela na svém konci poměrně jasným nečadivým plamenem. Balónkem byl prasečí močový měchýř naplněný svítiplynem, který si Clayton vyrobil suchou destilací (karbonizací) uhlí (obr. 1). Bylo to pravděpodobně první použití plynu přepravovaného na jiné místo v jakési nádobě od místa výroby do místa spotřeby a snad také vůbec první použití uměle vyrobeného plynu (svítiplynu) vůbec.

Také skutečný praotec plynárenství skotský inženýr parních strojů William Murdoch plnil vyrobený svítiplyn do měchů a měchýřů, které se daly používat k přenosnému osvětlení, jenže to bylo až v r. 1791, tedy o sto třicet let později. V r. 1797 zřídil Murdoch plynové osvětlení ve svém domě v Old Cumnocku (obr. 2). Plyn si nechal denně dovážet z plynárny pro osvětlení továrny na parní stroje Boulton a Watt v zásobnících. Jako Claytonovi je možno asi i Murdochovi připsat v tomto směru prvenství, a to v použití dopravy plynu v nádobách ze stabilního místa výroby do stabilního místa spotřeby.

S rozvojem plynárenství se pak samozřejmě prosadila doprava a rozvod plynu potrubím. Plnění plynu do mobilních nádob se uplatňovalo prakticky jen v případě jeho použití jako motorového paliva nebo k osvětlování v dopravních prostředcích. Přesto se lidé později k přepravě plynu v nádobách do stabilních míst spotřeby vrátili.

Zásobování odběratelů stlačeným plynem v nádobách

Zásobování obcí stlačeným svítiplynem bylo v některých zemích (Francie, Dánsko, Německo) známo již v polovině 19. století. Plyn se dopravoval buď přímo v lahvích, které se u odběratele vyměňovaly, nebo se odběratelovy lahve, zapojené v jeho stanici, plnily přepouštěním z tankovacích vozů. Na obr. 3 je tankovací vůz z r. 1853 (Dánsko), kterým se dopravoval stlačený svítiplyn z plynárny do domácností, kde se přepouštěl do domácích tlakových stanic. Další pojízdná tankovací stanice (Francie) je na obr. 4.

Zajímavý pokus ve větším měřítku provedla v Dánsku plynárna malého venkovského města v Nykoebing. Využila rozmachu automobilové dopravy po první světové válce, aby zásobovala stlačeným plynem venkovské spotřebitele. Domovní instalace sestávala z jedné nebo ze dvou ocelových lahví (z nichž jedna byla jako rezervní), připojovacích trubic, rozdělovače s manometrem, regulátoru tlaku a kaučukové hadice (obr. 5). Vše bylo uzavřeno v plechové skříni umístěné zvenčí na fasádě domu. Průměrná spotřeba byla 42 lahví na jednoho odběratele za rok. Rozvoz lahví automobily v Dánsku zobrazuje obr. 6. Není jistě bez zajímavosti, že i při zásobování odběratelů tlakovými lahvemi byl pro dánské odběratele plyn cenově efektivnější než elektřina, petrolej nebo dokonce i dříví.

K dalšímu podobnému způsobu řešení zásobování odběratelů svítiplynem došlo za zajímavých okolností r. 1935 v holandském městě Hellevoetsluis u Rotterdamu. Hellevoetsluis byla menší obec, kde místní plynárna byla v majetku soukromé společnosti N. V. Gasfabriek. Právě v roce 1935 vypršela plynárenské společnosti koncese. Konkurenční elektrárenské společnosti se podařilo docílit toho, že obec koncesi plynárně neprodloužila, a zapověděla dokonce používat veřejné a obecní pozemky pro uliční plynovody. Plynárenská společnost zvedla hozenou rukavici a boj přijala. S výrobou plynu neustala, naopak na návrh svého poradce p. Brunklause, inženýra tilburské plynárny, si zařídila distribuci stlačeného plynu v lahvích a výrobu ještě vystupňovala. Původně plynárna v Hellevoetsluis, jejíž kapacita byla asi 500 000 m³ a trubní síť měřila 10 km, dodávala plyn pouze do města, a nyní rozšířila dodávku plynu stlačeného v lahvích na celé okolí a začala účinně konkurovat elektrické energii pro vaření i tam, kde elektrárenská společnost konkurenci plynu dosud nepocítila.

Použitím stlačeného plynu pro potřeby venkova se v širším měřítku zabývala zpráva předložená Congrés international de Technique sanitaire et ď Hygiéne urbaine v Lyonu r. 1926. Zpráva předesílá, že zřizování plynáren a plynovodních sítí je velmi nákladné, a je proto na místě uvažovat o možnostech poskytnout venkovu a izolovaným venkovským obydlím plyn jinými prostředky, případně posloužit jim jinými plyny. Zpráva navrhuje zřizování malých skladů pro jednotlivé odběratele, sestavených např. z 2 až 5 lehkých lahví zapojených na společný regulátor. Dále navrhuje zřizování pohyblivých tanků a pomocných stabilních zásobníků plynu, stlačeného na 20 MPa. Na stabilní zásobníky by byli připojeni jednotliví spotřebitelé společnou podzemní nebo nadzemní sítí plynovodů. Podobným způsobem byla pak např. skutečně zásobována malá pobřežní obec Ambleteuse mezi Bologne-sur-Mer a Calais. Do obce každodenně přijížděl ze vzdálenosti 13 km nákladní vůz se třemi tanky stlačeného svítiplynu. Plyn se přepouštěl do malého plynojemu o obsahu 200 m³. V jiném případě se svítiplyn rozvážel v tlakovém tanku o obsahu 1120 litrů pod tlakem 20 MPa. Z toho se vypouštěl plyn do obecního plynojemu s provozním přetlakem 1,5 MPa. Z plynojemu se pak prováděl rozvod místní sítí provozním přetlakem 0,3 MPa.

Rozvoji používání stlačeného plynu přispěl především vývoj lehkých nikl-chrom-molybdenových tlakových lahví, jakož i výkonných vícestupňových kompresorů ve dvacátých a třicátých letech 20. století, který umožnil stlačování plynu na velmi vysoké tlaky. Lehké tlakové lahve a vysokotlaké kompresory byly totiž nezbytnou podmínkou rozšíření použití stlačeného svítiplynu k pohonu motorových vozidel. A když už byly na světě tyto technické vymoženosti, byly připraveny podmínky i pro širší použití stlačeného svítiplynu pro zásobování obcí a samot, které nebyly připojeny na trubní rozvod. Pojízdné tankovací stanice z 30. a 40. let uložené na nákladním automobilu ukazují obr. 7 a 8 (používaly se také jako pojízdná tankovací stanice pro plnění tlakových zásobníků v autobusech na jejich pravidelných trasách).

Zásobování odběratelů stlačeným plynem v nádobách v českých zemích

Používání rozváženého stlačeného svítiplynu se nevyhnulo ani českým zemím. Dlužno s potěšením konstatovat, že naši konstruktéři ani výrobci v tomto směru za okolním světem vůbec nezaostávali. Již v r. 1935 vyráběly Vítkovické železárny „kovové plynové skříně" pro dvě ocelové lahve na stlačený svítiplyn pro domácnosti. Na rozdíl od použití plynu pro pohon automobilů se v domácnostech stlačený plyn příliš neujal. Stlačený svítiplyn se ale s úspěchem používal pro různé technologické účely, jako např. pro řezání a pájení kovů (obr. 9).

Po druhé světové válce mělo sice dojít k většímu rozšíření použití stlačeného plynu v domácnostech a drobných provozovnách a byly v tomto směru vypracovány příslušné návrhy a předány na Ministerstvo průmyslu ke schválení, ale k širší realizaci těchto návrhů již nedošlo. Pouze v jednom okresu na jižní Moravě byly z příkazu Ministerstva zemědělství zřízeny domácí tlakové stanice na stlačený zemní plyn, ale to bylo tak asi všechno. Na místo na slunci se již totiž úspěšně dral zkapalněný topný plyn propan-butan, šestinásobně výhřevnější než svítiplyn, a navíc poměrně snadno zkapalnitelný. Možnost dvěstěšedesátinásobného zmenšení objemu propan-butanu jeho zkapalněním, jakož i vysoká výhřevnost tohoto plynu, postavila propan-butan bezkonkurenčně na první místo v používání plynů rozvážených v tlakových nádobách.

Související

Související témata TNS k dopravě plynu