Předpisy EU pro provoz a inspekci VTZ

Jsou-li nutnou podmínkou volného pohybu zboží v rámci Evropské unie u stanovených výrobků jednotné předpisy pro jejich návrh, výrobu, kontrolu, zkoušení a potvrzení shody, pak při provádění jejich inspekce respektují Směrnice rady národní předpisy členských států.

18. dubna 1951 podepsalo šest evropských států smlouvu o vzniku Montánní unie (EUSO - Evropské společenství uhlí a oceli), která měla přinést úsporu nákladů spojených s odbytem a řízením. Vzniklo tak první poválečné mezinárodní společenství, které mělo za cíl přispívat k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a životní úrovně členských států a racionalizaci výroby, a to skrze společný trh, na němž by neplatila žádná diskriminační omezení jednotlivých států.

1. ledna 1958 pak vstoupily mezi členy EUSO v platnost tzv. Římské smlouvy, jimiž bylo, kromě jiného, založeno i Evropské hospodářské společenství. Jeho základním úkolem bylo podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k rozvoji ekonomického života a stálému hospodářskému růstu skrze postupné sbližování hospodářské politiky členských států (více na dwec.org a euroskop.cz).

Až tak daleko zpět můžeme hledat počátky snah o jednotný přístup k výrobě, a posléze i k provozu zařízení, která označujeme jako vyhrazená. V roce 1976 byla vydána rámcová Směrnice Rady 76/767/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se společných ustanovení pro tlakové nádoby a metody jejich kontroly. Tato směrnice, která byla dobrovolná, stanovila postup pro dvoustranné uznávání zkoušení a certifikace tlakových nádob, který se však ukázal jako neuspokojivý.

V oblasti tlakových zařízení je prvním případem uplatnění nového přístupu v oblasti tlakových zařízení Směrnice Rady 87/404/EHS z 25.6.1987 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se jednoduchých tlakových nádob. Aplikací této směrnice je v ČR nařízení vlády č. 175/1997 Sb., změněné n. v. č. 80/1999 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na jednoduché tlakové nádoby, které nabylo účinnosti1.září 1997, s přechodným obdobím do 30.6.1998.

Předpisem o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ostatních tlakových zařízení je Směrnice Rady 97/23/ES z 29. května 1997 jejíž aplikací v ČR je nařízení vlády č. 182/1999 Sb., změněné n.v.č. 290/2000 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na tlaková zařízení.

Všechny dosud citované předpisy se týkaly návrhu, výroby a posuzování shody tlakových zařízení. Jejich sjednocení bylo nutnou podmínkou odstranění technické překážky volného pohybu zboží v rámci společného trhu.

Článek 118a Smlouvy o založení EHS stanoví, že “Rada přijme, prostřednictvím směrnic, minimální požadavky na podporu zlepšení, zejména v pracovním prostředí, k zabezpečení vyšší úrovně ochrany bezpečnosti a zdraví zaměstnanců”. Směrnice v této oblasti představují konkrétní příspěvek k vytvoření sociálního rozměru vnitřního trhu.

 Jednou z nich je Směrnice Rady 89/655/EHS ze 30.11.1989, pozměněná Směrnicí Rady 95/63/ES z 5.12.1995, o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví pro používání pracovního zařízení zaměstnanci při práci.

Samotná směrnice stanoví požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při používání pracovního zařízení jen obecně a hlavně definuje pojmy jako “pracovní zařízení, a jeho používání, nebezpečný prostor, ohroženého a obsluhujícího zaměstnance, atd.”. Přílohy I. a II. obsahují minimální obecné požadavky na pracovní zařízení a blíže specifikované požadavky především na stroje, transportní, mobilní a zdvihací zařízení. Její aplikací v právním řádu ČR je nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a zařízení.

Pro pochopení situace v oblasti národních předpisů platných pro provoz zařízení s vyšší mírou rizika je nutno věnovat se podrobněji několika článkům citované Směrnice Rady v jejich úplném znění .

Směrnice Rady 89/655/EHS, pozměněná Směrnicí rady 95/63/ES

Článek 4

Předpisy, vztahující se na pracovní zařízení.

3. Členské státy po projednání se sociálními partnery a v rámci jejich právního řádu a/nebo národních zvyklostí (vše podtrženo autorem) určí způsob umožňující dosáhnout úrovně bezpečnosti odpovídající cílům uvedeným v ustanoveních přílohy II.

Článek 4a

Inspekce pracovních zařízení

1. Zaměstnavatel zajistí, aby s inspekce pracovního zařízení, jehož bezpečnost závisí na podmínkách instalace, uskutečnila hned na začátku (po instalaci a před prvním použitím) a dále po každé montáži na jiném pracovišti nebo na jiném místě, osobou k tomu oprávněnou podle právního řádu a/nebo národních zvyklostí, která se ubezpečí o správné instalaci a fungování uvedených pracovních zařízení.

2. Zaměstnavatel zajistí, aby pracovní zařízení, které by vlivem poškození mohlo způsobit nebezpečnou situaci, bylo podrobeno:

• pravidelným inspekcím a v případě nutnosti pravidelným zkouškám uskutečňovaným k tomu oprávněnými osobami podle vnitrostátního právního řádu a/nebo zvyklostí
• mimořádným inspekcím uskutečňovaným k tomu oprávněnými osobami podle vnitrostátního právního řádu a/nebo zvyklostí pokaždé, když se vyskytnou mimořádné události, které by mohly mít vliv na bezpečnost pracovního zařízení, jako např. úpravy, nehody přírodní jevy, delší doba nepoužívání,

aby zajistil trvání zdravých a bezpečných podmínek a včasné odhalení a odstranění závad.

3. Výsledky inspekcí musí být zaznamenány a musí být k dispozici příslušným orgánům. Jsou uchovávány přiměřenou dobu

Pokud jsou pracovní zařízení používána mimo podnik, musí být opatřena dokladem o uskutečnění poslední inspekce.

4. Členské státy stanoví podmínky pro provádění uvedených inspekcí.

Článek 5

Pracovní zařízení se zvláštními riziky

Pokud používání pracovního zařízení může představovat zvláštní riziko pro bezpečnost nebo ochranu zdraví zaměstnanců, zaměstnavatel přijme nezbytná opatření k zajištění aby:

• používání pracovního zařízení bylo omezeno pouze na osoby pověřené jeho používáním;
• v případě oprav, úprav a údržby nebo obsluhy prováděli tyto práce zvlášť určení zaměstnanci.

Podtržení pasáží má za účel zdůraznit jedno z hledisek směrnic týkajících se provozu “zařízení se zvláštními riziky”, a sice respektování “vnitrostátního právního řádu a/nebo zvyklostí”.Cílem Unie tedy není, alespoň zatím, vytvořit jednotná pravidla pro provoz a inspekci v rámci EU, ale zajistit, aby ve všech členských zemích bylo v této oblasti “zajištěno trvání zdravých a bezpečných podmínek a odhalení a odstranění závad”.

Asociaci pracovníků tlakových zařízení se podařilo získat informační materiály o rozdělení tlakových zařízení a stanovení parametrů určujících rozsah jejich inspekcí a zajištění provádění těchto inspekcí v některých zemích EU. Bohužel, zpracování těchto materiálů není jednotné a vyčerpávající a nepodařilo se je získat ani ze všech členských zemí. Rovněž u těch zemí, které dosud do svého právního systémy nezahrnuly směrnici pro jednoduché tlakové nádoby a směrnici pro tlaková zařízení a používají tudíž vlastní rozdělení, nelze přesně určit hranice tlaku, objemu a bezpečnostního součinu vymezující zařízení určená k inspekci.

V řadě předpisů se vyskytuje rozdělení tlakových zařízení podle skupin pracovní tekutiny. Připomínám, že mezi tekutiny patří kapaliny, plyny a páry.

1. skupina - nebezpečné tekutiny podle zvláštního právního předpisu ( definice v čl. 2 odst. 2 Směrnice Rady 67/548/EHS ve znění pozdějších úprav, v ČR § 2 odst. 8 písm. a) až g) zákona č. 157/1998 Sb. o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých dalších zákonů). Podle citovaných předpisů to jsou látky:

1. výbušné,
2. oxidující,
3. extrémně hořlavé,
4. vysoce hořlavé,
5. hořlavé,
6. vysoce toxické,
7. toxické.

Za nebezpečné tekutiny se z hlediska zařazení do 1. skupiny nepovažují látky zdraví škodlivé, žíravé, dráždivé, senzibilizující, karcinogenní, mutagenní, toxické pro reprodukci a nebezpečné pro životní prostředí, pokud nevykazují některou vlastnost uvedenou pod písmenem a) až g).

2. skupina - zahrnuje všechny ostatní tekutiny, neuvedené ve skupině 1.

Vyčerpávajícím způsobem o rozdělení tekutin pojednává příspěvek Ing. Miroslava Štěpánka z ITI TÜV, uveřejněný ve Sborníku referátů TLAK 2001.

 

 

Závěr

První předpisy o provozu tlakových zařízení, zprvu jen parních kotlů, vznikly v průmyslově vyspělých zemích Evropy již v 19. století, tedy mnohem dříve než předpisy o jejich výrobě. Také právní úroveň těchto předpisů byla již od počátku vysoká, často na úrovni zákona. Tato mnohaletá tradice je nepochybně důvodem proč vytváření jednotných a detailních předpisů pro provoz i četnost a způsob provádění inspekce bude zřejmě trvat mnohem déle než vznikaly jednotné předpisy pro výrobu. Za první krok ve sbližování lze považovat využití přílohy II Směrnice 97/23/ES při stanovení hranic inspekce tlakových zařízení, jakkoliv se tyto případ od případu liší.

Dlouhodobé užívání národních předpisů, vycházejících z obsahu a úrovně dalších právních předpisů, zavedeného a mnoha lety prověřeného systému dozoru nad bezpečností vyhrazených zařízení a skutečnost, že tento modus vivendi je v rámci EU respektován, nastoluje otázku, zda je vůbec nutno v České republice něco měnit.

Budou-li hledány právní i technické důvody pro změnu systému dozoru a inspekcí, přičemž hlavním by zajisté neměl být zájem monopolní organizace o lukrativní pole působnosti, pak z výše uvedeného vyplývá, že argument o nutnosti přizpůsobení se systému platnému v EU je demagogický, neboť žádný takový systém neexistuje. Z tohoto důvodu také není přijetí příslušného předpisu do právního systému ČR podmínkou přijetí do EU. Chybí-li tento tlak, není ani politická vůle tuto problematiku řešit.

Má-li dojít ke změně nik oliv pod tlakem okolností, ale z důvodu potřeby změny k lepšímu, pak by každé řešení mělo odpovědět na otázku: “Qui bonum? - Komu to prospěje?”. Bude výsledkem zvýšení úrovně ochrany bezpečnosti a zdraví zaměstnanců, jak požaduje úvodem zmíněný článek 118a Smlouvy o založení EHS. Ze srovnávacích grafů vyplývá, že návrh ITI předpokládá posun mezí pro povinnost inspekce k vyšším hodnotám, ve všech případech vyšším než stanoví vyhl. č. 18/1979 Sb. a v případě potrubí pro tekutiny skupiny 1 dokonce nad nejvyšší hranici ze srovnávaných zemí (graf 6).

Již zmíněný čl. 118a Smlouvy o založení EHS obsahuje ustanovení vymezující působnost směrnic k zabezpečení vyšší úrovně ochrany bezpečnosti. Podle něj “takové směrnice nesmějí ukládat administrativní, finanční a právní omezení, která by bránila zakládání a rozvoji malých a středních podniků”.

Jak těmto prospěje změna dosavadního systému? Akreditace pouze jedné, nebo několika málo, inspekčních organizací znamená likvidaci podnikajících fyzických osob - revizních techniků a malých podniků nabízejících za smluvní ceny, a v tvrdé konkurenci, provádění revizí dodavatelským způsobem. Bezkonkurenční prostředí má vždy za následek využití monopolních výhod - neomezený diktát cen. Jejich stanovení případným výnosem ministerstva financí bude vždy vycházet z kalkulace předložené inspekčními organizacemi, které do nich zahrnou zvýšené náklady na vybudování poboček, posílení personálního obsazení, vybavení výpočetní technikou a cestovní výlohy. Konečný dopad půjde opět k tíži malých a středních podniků. Velké mohou využít možnosti provádět inspekci vlastními silami a ve zcela odlišných lhůtách podle plánu periodických inspekcí sestaveného na základě analýzy rizika.

Jakýkoliv předpis, byť na úrovni zákona, za jehož porušení nelze uložit sankce, je bezzubý. Dozor nebo inspekce, prováděné bez oprávnění k postihu (pokuta nebo zahájení správního řízení), jsou neúčinné. Jakýkoliv státní dozor nad dodržováním povinnosti provádět zákonem stanovené prohlídky a zkoušky spočívající v odškrtnutí nehodícího se v rubrice “ne - provádí se” na základě předložených revizních zpráv a bez odborného dozoru nad skutečným stavem a provedený v rámci inspekce práce s hlavním důrazem na zákaz noční práce těhotných žen, je, v tak specifické oblasti jako jsou vyhrazená technická zařízení, zcela neúčinný. V našem pojišťovnictví dosud neexistuje v jiných zemích zavedený systém malusů a bonusů závislých na úrovni zajištění bezpečnosti zaměstnanců, mezi jiným i zajištěním a prováděním inspekcí zařízení.

Z výše uvedeného i z dosavadní praxe vyplývá, že má-li být i v této oblasti dosaženo vytoužené vymahatelnosti práva, v tomto případě práva zaměstnanců i ostatních občanů na používání technických zařízení která v provozu neohrožují jejich zdraví a životy a to po celou dobu jejich užívání, musí v systému inspekce existovat odborný orgán státní správy vybavený pravomocemi k vymáhání povinností stanovených zákonem a prováděcími předpisy.

Mají-li být stanoveny zcela nové meze tlaku, objemu a bezpečnostního součinu pro zařízení podléhající inspekci, případně stanoveny i různé úrovně inspekce, pak požadavek, aby tyto kroky měly logická právní, technická a ekonomická odůvodnění snad lze považovat za samozřejmý a legitimní, zvláště je-li vznášen ze strany uživatelů zařízení, kteří na změny doplatí finančně a v případě revizních techniků a malých firem možná i existenčně.

Pakliže by změny měly být “změnami pro změnu”, nabízí se Havlíčkovo, zdá se nesmrtelné,:“Originálnost je dobrá věc, každý po ní touží. Když jdou všichni po cestě, tož já půjdu louží!”.

Pro srovnání, jak široká je cesta kterou se ubírá inspekce tlakových zařízení v několika zemích EU, slouží tabulka č. 1, v níž jsou uvedeny orgány provádějící inspekční činnost a dozor nad touto a tabulka č. 2, uvádějící ve zjednodušeném přiblížení nejkratší a nejdelší lhůty inspekcí a přibližně srovnatelných zkoušek. Na grafech 1 - 6 jsou pak vyznačeny nejnižší a nejvyšší spodní hranice parametrů zařízení podléhajících inspekci.

Ministerstvo práce a sociálních věcí ve svém stanovisku z roku 1994 k devíti vyhláškám ČÚBP a ČBÚ, určujícím, kromě jiného, meze vyhrazených technických zařízení (č. 18 - 21/1979 Sb.), konstatovalo, že obsahují ustanovení mající charakter primárního stanovení povinností, což je z hlediska Ústavy ČR, resp. čl. 4 Listiny základních práv a svobod, nepřípustné, neboť povinnosti v nich vyjádřené nemají oporu v ustanovení některého zákona, ani nejsou přímo zákonem uloženy.

Tento a další rozpory vedly MPSV k závěru, že “Bez předchozí změny příslušných zákonů, tj. jejich doplnění jak o konkrétní stanovení povinností dosud obsažených ve vyhláškách, tak o rozšíření stávajícího zmocnění pro vydávání vyhlášek by zásah, vyvolaný nutností legislativní čistoty, podle našeho názoru znamenal takové obsahové zúžení vyhlášek, které by zřejmě vedlo až ke ztrátě jejich smyslu a účelu.”

V informaci o průběhu Semináře revizních techniků (Zpravodaj ATZ č. 1/94) uvedl tehdejší technický místopředseda Alois Matěják ve věci novelizace vyhlášky 18/1979 Sb. že: “vzhledem k legislativní nevyjasněnosti kompetencí nebude tato novelizace v blízké době zajištěna”. Po deseti letech je zřejmé, že se jeho věštba naplnila.

V dubnu 1995 konstatoval Úřad pro legislativu a veřejnou správu, že až do jejich zrušení jsou vyhlášky součástí právního řádu, nicméně ke zjednání právní jistoty je nutné i na úseku bezpečnosti práce provést celkovou revizi platného právního stavu a uvést právní předpisy do vzájemného souladu. K tomu dal podnět MPSV, do jehož kompetence věc patří.

Tolik pro ty, kdo by se domnívali, že problém nutnosti novelizace vyhlášek určujících vyhrazená technická zařízení a ukládajících některé povinnosti vyvolalo naše přibližování se Evropě.

Od 1. ledna 2003 platí již zmíněné nařízení vlády č. 378/2001 Sb., které v § 4 odst. 2, kromě jiného, uvádí, že “Následná kontrola musí být prováděna nejméně jednou za 12 měsíců....nestanoví-li zvláštní právní předpis...nebo normové hodnoty rozsah a četnost následných kontrol jinak.⁴⁾

Pozn. ⁴⁾ Například vyhláška č. 18/1979 Sb.,...

Tímto nařízení vlády “posvěcuje” z celé vyhlášky 18/1979 Sb. alespoň devítiletou lhůtu tlakové zkoušky a ta ustanovení ČSN, která stanoví rozsah a četnost následných kontrol tlakových zařízení v provozu.

Literatura

1. Webové stránky dwec.org a euroskop.cz.
2. Směrnice Rady 97/23/ES (PED)
3. Směrnice Rady 89/655/EHS pozměněná Směrnicí Rady 95/63/ES
4. Směrnice Rady 67/548/EHS ve znění pozdějších úprav
5. zákon č. 157/1998 Sb.
6. Problematika zatřídění tekutin dle NV č. 182/1999 Sb. ve znění NV č. 290/2000 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na tlaková zařízení, Ing. Miroslav Štěpánek ITI TÜV, Sborník referátů TLAK 2001 - Kladno 27.-29.11.2001

7. Přehledy mezí a lhůt pro provádění inspekcí a zkoušek tlakových zařízení některých zemí EU

 

 

tabulka č. 1: Příslušné orgány, orgány státního dozoru, inspekční orgány a organizace

země EU	příslušný orgán	orgán státního dozoru	inspekční orgán(nizace)	jiná osoba
Dánsko	----------------	Arbejdstilsynet -zařízení tř. inspekce 1	akreditovaný inspekční. orgán. schválený Arbejdstilsynet - tř. ins. 2	------------------
Finsko	----------------	TUKES - Úřad pro technickou bezpečnost	Inspekční orgán schválený TUKES	--------------
Francie	Min. hosp., fin. a průmyslu	---------------------------	organizace schválené příslušným orgánem	periodické inspekce1)
Německo	Nejvyšší orgány spolkových zemí	----------------------------	Organizace expertů, jmenované spolkovými zeměmi	zkušebny uživatelů
Nizozem.	Min. sociálních věcí a práce	--------------------------	inspekční orgány jmenované MSVP	zkušebny uživatelů
Portugal.	Úřad pro jakost + oblastní ředitelství	----------------------------	4 akreditované inspekční orgány	-----------------
Rakousko	příslušné okresní správní orgány	----------------------------	Dozorčí orgány oprávněné Spolk. ministerstvem hospodářství	zkušebny uživatelů
Spoj. král.	Úřad pro zdraví a bezpečnost	-----------------------------	zapsaní a autorizovaní inženýři - zaměstnanci insp. organizací	periodické inspekce2)
Švédsko	Švédský úřad pro pracovní prostředí	SWEDAC	3 Inspekční orgány schválené ŠÚPP a SWEDAC	-------------

1) jakákoliv odborně způsobilá osoba bez schválení příslušným orgánem

2) kterákoliv oprávněná osoba - rozsah kvalifikace je uveden ve “Schválených pravidlech správné praxe”

 

tabulka č. 2: Krajní termíny periodických inspekcí a zkoušek

TLAKOVÉ NÁDOBY	minimum	maximum
periodické inspekce	Rakousko - 1 rok	Nizozemsko - 8 let
vnitřní prohlídka	Švédsko - 1 rok	Rakousko - 12 let
tlaková zkouška	Rakousko - 2 roky	Španělsko - 16 let

 

 

 

 

KOTLE	minimum	maximum
periodické inspekce	Německo - 1 rok	Rakousko - 5 let
vnitřní prohlídka	Itálie - 2 roky	Rakousko - 12 let
tlaková zkouška	Dánsko - 6 let	Rakousko - 12 let
POTRUBÍ	minimum	maximum
periodické inspekce	Itálie - 1 rok	Španělsko - 12 let
vnitřní prohlídka	Švédsko - 6 let	Rakousko - 12 let
tlaková zkouška	Rakousko - 2 roky	Rakousko - 12 let

Pozn. Krajní termíny neplatí obecně, ale pro určité zařízení za určitých podmínek.